Z filmu Slunce, seno a pár facek

Z filmu Slunce, seno a pár facek | foto: archiv

KOMENTÁŘ: Slunce, seno, Oscary, granty. Všechno je třeba prověřit

  • 9
Na novoměstském festivalu českých komedií vyhrála letos diváckou cenu Hrnec smíchu Teorie tygra. Rozhodl o tom takzvaný smíchoměr, podle kterého během projekce snímku s „ochočeným tygrem“ alias Jiřím Bartoškou prosmálo publikum ze všech titulů největší podíl času, přes 28 procent délky filmu.

Cokoli nad 25 procent je výborný výsledek, ujišťují pořadatelé a přidávají historický rekord: drží jej už třináct let Kameňák. Tehdy, v roce 2003, namáhali diváci bránice skoro po 37 procent snímku.

Vážně nám tenkrát bylo bezmála o deset procent veseleji?

Jakkoli se smíchoměr omezuje na úzký festivalový vzorek národa a stejně málo by vypověděl o kvalitě třeba okresní soutěže vypravěčů anekdot, píše docela zajímavou vlastní historii. Stačí pár příkladů.

V roce 1989 si první Hrnec smíchu vyřehtala komedie Slunce, seno a pár facek. Načež padl komunistický režim a rok 1990 patřil vítězi jménem Vrať se do hrobu.

Následující festival zase vrátil trend na začátek, snímku Slunce, seno, erotika. Rok 1992 vyhráli Černí baroni, třebaže pouze se 14 procenty prochechtané doby – však také osud jejich hrdinů není ve skutečnosti vůbec k smíchu.

Tváří oscarového snímku Kolja (1996) se vedle mladého Andreje Chalimona stal Svěrákův violoncellista a profesionální starý mládenec František Louka.

Na druhou stranu jeden z dalších vítězů 90. let, Kolja, si „vysmál“ ještě o procento méně – bez ohledu na sošku Oscara.

Nové milénium veselých hrnců odstartovaly vítězně Kameňák a Kameňák 2, z posledních let se nad 30 procent prosmátého času dostala třeba Westernstory, což byl neumělý reklamní propadák o komerční atrakci ve stylu Divokého západu.

Smíchoměr ovšem nerozliší, jestli se člověk směje dobré komedii, nebo naopak nechtěné parodii, případně čistě ze zoufalství, ze solidarity se spolutrpícími anebo proto, že ho manželka potmě lechtá.

A už vůbec smíchoměr neví, jak se dá film doopravdy přesně změřit. Nedá.

Nejvyšší kontrolní úřad prověřil hospodaření Státního fondu kinematografie v letech 2013 až 2015. Zkoumal mimo jiné způsob, jak rada fondu přidělovala dotace na nové snímky. Pravil sice, že se tak dělo „neprůhledně a bez dostatečné kontroly“, ale žádný hrdelní zločin neodhalil, i rada fondu se radovala, že „výsledná zjištění, jak sami kontroloři uvádějí, jsou pouze drobného a administrativního charakteru“.

Nicméně revizoři se pozastavili nad tím, že jednotlivá hodnocení filmových projektů žádajících o podporu se od sebe výrazně lišila. „Například jeden hodnotitel dal projektu 23 bodů, zatímco jiný 97 bodů ze 100,“ žasl Nejvyšší kontrolní úřad.

Moudřejší by nebyl, ani kdyby hotové snímky prohnal smíchoměrem, slzoměrem nebo detektorem lži. Pochopitelně by rád pro rozdělování státních peněz našel všude jasná pevná měřítka, ale v umění?

To už by mohl klidně prošetřovat spiknutí stojící za záhadou, proč se liší výsledky Cen české filmové kritiky od vítězů Českého lva, nebo coby zahraniční zakázku zahájit vyšetřování pěti tisíc členů americké filmové akademie, podle jakého klíče hlasují a proč se jednohlasně neshodnou.

Případně by si mohl předvolat pamětníky novoměstské švandy před pětadvaceti lety za účelem kontroly, zda se u filmu Slunce, seno, erotika vážně popadali za břicho víc než při Obecné škole i Tankovém praporu.

Celá legrace kolem prověřování filmového fondu má zkrátka jediný jasný výstup: že státní granty všeho druhu, v umění pak zvláště, budou vždy nutně subjektivní, tudíž podezřelé, tudíž nejlépe ke zrušení.

A výstup ze smíchoměru zase šíří naději, že s filmovým vkusem u nás ještě nebude tak zle, jestliže diváci Vánočního Kameňáku prosmáli jen 12 procent jeho času.