Vůbec není náhoda, že se v Clarkeově triu sešli bubenický veterán Lenny White a naopak mladičká japonská klavíristka Hiromi Uehara. Nad všemi třemi se totiž vznáší duch Chicka Corey: Clarke a White byli jeho rytmikou ve slavné jazzrockové kapele Return To Forever, pro Hiromi byl Corea vždy velkým vzorem a byl také první velkou osobností, která ji coby dospívající studentku hudby doslova "vytáhla na pódium".
Nejen složení tria, v němž každé jméno skutečně "zvoní", je ale tím, co z alba Jazz In The Garden dělá unikátní počin. Jedná se také o vůbec první Clarkeovu desku (tedy "napsanou na jeho jméno"), která se nese na vlnách čistě akustického "straight-ahead" triového jazzu, hudby, se kterou coby sideman slavnějších kolegů začínal (což se ostatně týká i Lennyho Whitea). Připomeňme, že Clarke byl partnerem takových es, jakými byli například saxofonisté Dexter Gordon, Stan Getz nebo Joe Henderson.
Naopak pro pianistku je tato hudba v podstatě vstupem na neznámý terén - ačkoli ve své sólové tvorbě plně přiznává hlubší jazzové kořeny, jejím výrazovým jazykem je skladatelská i interpretační avantgardnost. To sice samozřejmě neznamená, že by jí byly cizí lyrické polohy nebo jazzová přímočarost, avšak nikdy s nimi nepracovala v takové míře jako v tomto případě.
Jazz In The Garden je deska kontrabasisty, tento nástroj tedy dostává logicky více prostoru, než bývá zvykem, na rozdíl od jiných alb zejména moderních "nadupaných" baskytaristů však Clarke nehraje samoúčelně a délka jeho sól není neúnosná. I ve vlastní čistě sólové čtyřminutové kompozici Bass Folk Song No. 5 & 6 opantluje především základní melodii.
Ačkoli výrazově album působí mimořádně jednolitým (nikoli však jednotvárným) dojmem, nalézají se na něm skladby nejrůznější provenience. Jakousi páteří jsou původní skladby Stanleyho Clarkea a Hitomi Uehara. Jistě to byla ona, kdo také triu vnukl zařadit do repertoáru japonskou lidovou píseň Sakura Sakura.
Mezi standardy najdeme skutečně báječně odpichovou verzi Solar z alba Milese Davise Walkin´ z roku 1954, Isotope Clarkeova někdejšího šéfa Joea Hendersona či skladbu Take he Coltrane ze společného alba Dukea Ellingtona a Johna Coltranea z roku 1962. Na opačném pólu stylů i let se pak nachází skvostná tečka, velmi invenční a přitom citlivá úprava Under The Bridge, nádherné balady Red Hot Chili Peppers.
The Stanley Clarke Trio: Jazz In The Garden
Heads Up/Classic, čas 61:13
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
