Stanislav Kolíbal se narodil 11. prosince 1925 v hornické kolonii ve slezské Orlové do chudé rodiny. Otec, zapálený sokol, pracoval jako zámečník na jedné ze šachet uhelného revíru a maminka zůstala v domácnosti. O výtvarné umění se zajímal už jako mladý gymnazista. Dokonce i jako totálně nasazený mladý horník fáral do šachty Dolu František se skicákem a hluboko pod zemí kreslil odpočívající ostravské horníky. Proto se po konci války, hned jak byly otevřeny vysoké školy, přihlásil na studium grafiky na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové do ateliéru profesora Antonína Strnadela. Poté následovala ještě scénografie na AMU.
Už při studiích nesouhlasil se socialistickým nadšením svých spolužáků. Nevyhodili ho jen proto, že pocházel z proletářské rodiny. Stal se však zrádcem dělnické třídy a toto stigma ho provázelo až do roku 1989. V Československu nesměl vystavovat osmnáct let (1970-1988). Ale protože byl o Kolíbalova díla zájem ve světě a režim potřeboval zahraniční valuty, mohl poprvé v roce 1980 odjet na svou výstavu do New Yorku.
Jedním z tvůrčích zlomů Stanislava Kolíbala byla soutěž na výtvarné řešení nově vznikající československé ambasády v Brazílii v roce 1963. Pro architekty budovy Jana a Alenu Šrámkovy navrhl čtyřicetimetrovou reliéfní stěnu a venkovní plastiku. V této soutěži sice neuspěl, ale už v roce 1969 mohl se stejnými architekty realizovat návrh pro novou budovu velvyslanectví v Londýně. Od druhé poloviny šedesátých let bylo Kolíbalovo dílo zařazováno do prestižních výběrů světového umění. Významnými výstavami byly třeba Sculpture from Twenty Nations v Guggenheimově muzeu v New Yorku (1967) nebo Between Man and Matter v Tokyu (1970).
Sochař Stanislav Kolíbal |
Autor se ve svém díle zabývá abstrakcí, která se opírá o geometrické tvary. Hlavním tématem je labilita a pomíjivost. Pracuje s otázkou času, trvání a zániku. Proces pádu v několika jeho plastikách napovídá, čím věc byla a co bude následovat. Pro své realizace si zvolil bílou barvu sádry, neboť ji považoval za nejvzdálenější realitě. „Mám rád všechno, co je bílé - i sádru. Nevadí mi její zprofanovanost. Mám ji rád, protože není ničím. Nevnuká myšlenky, ale je poslušná našich myšlenek. Neleží v trávě jako kámen ani neroste jako strom. Teprve vzniká a všechno dovoluje,“ řekl při přednášce na pražské AVU v prosinci 2014.
Stanislav Kolíbal převzal v říjnu 2005 od prezidenta Václava Klause státní Medaili Za zásluhy. S manželkou Vlastou Prachatickou, také známou sochařkou, žijí v domku v pražských Dejvicích.
