Proč i v osmém ročníku a po deseti letech od českého startu licenčního formátu má StarDance pověst pořadu, který se nedá porazit, ačkoli se takřka nemění? Nejspíš právě proto, diváci milují jistoty, rituály, pevné body ve vesmíru, Ebena (přibližně) na jeho značce, róby, lasery, úsměvy.
Navíc StarDance se na rozdíl od jiných zábavných reality show vysílá stále živě; to se počítá. Účinkuje také načasování do podzimní nálady s očekáváním adventu, kdy člověk unese i obehranou znělku, z níž by se v létě osypal, i tradiční porotu, která pro sebevětšího nemotoru najde alespoň laskavé uznání, že má „radost z pohybu“ nebo že je „obrovský šoumen“. Až se zasteskne po katech ze SuperStar.
Zkrátka je to víc hra než soutěž, hra sázející na společenskou noblesu, jejíž laskavost je až umrtvující. Včetně hereckých prvků zaskakujících tam, kde tanec nestačí, a dobromyslných outsiderů nasazených právě proto, aby se národ mohl rozvášnit v diskusích, jestli jen roztomilost je důvod pro postup.
Přitom podoba StarDance připomíná čekárnu ordinace obvodního lékaře za chřipkové akademie. Trvá to nekonečně: deset párů obnáší jejich zpovědi, jejich tréninky, jejich vystoupení, jejich reakce, reakce poroty, reakce soutěžících na reakce poroty, známky poroty, reakce na známky poroty...
Tři věci na StarDance ubíjejí nejvíce. Zaprvé kolovrátek vraždící češtinu i podstatu souboje: nikdo nepřišel vyhrát, všichni si to chtějí „hlavně užít“. Zadruhé marnost očekávání, že se cokoli stane, natož že přijde zázračné zjevení skutečného nadání shůry jako v talentových soutěžích bez celebrit.
A zatřetí se dostaví pocit, že i po dobrovolné hibernaci by si člověk, který procitne za sto let, pustil televizi a první, co by uslyšel, by byla věta: „Vítejte ve StarDance. Jako by to bylo včera, co jsme se viděli u minulého finále.“
