Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Sochař Kolíbal má život plný bizarností. Vadil Němcům i komunistům

  15:41aktualizováno  15:41
Výtvarník Stanislav Kolíbal nikdy sochařství nestudoval, přesto patří mezi naše přední tvůrce. Jako chlapec utíkal v dobytčáku před Poláky. I přesto, že navrhoval výzdobu pro naše ambasády, komunistickému režimu ležel v žaludku.

Sochař Stanislav Kolíbal se ve svém pražském ateliéru opírá o kovovou plastiku, která měla stát před budovou československého velvyslanectví v Brazílii (1963). Za ním je pak rozměrná plastika, která měla na stejném zastupitelství sloužit jako dělící zeď. (leden 2014) | foto: Jiří Benák, iDNES.cz

Kolíbal (1925) je jedním z těch, kteří pomáhali přetvářet umělecké dějiny dvacátého století. Sochař, rodák ze slezské Orlové, se na začátku setkání omlouval, že mu už paměť neslouží jako dřív. Falešná skromnost. Během rozhovoru sypal z hlavy jména i letopočty jako na běžícím páse. A že bylo o čem vyprávět.

Zhruba před rokem skončila vaše velká výstava v Jízdárně Pražského hradu. Jste od té doby stále aktivní?
Snažím se, pokud to jde. Dělal jsem jednu poměrně rozměrnou nástěnnou realizaci v soukromé sbírce. Možná to poměrně brzy bude k vidění v bytě pana Martina Kubíka, který má v Litomyšli soukromou galerii. A pak jsem se pokoušel rozřešit vstupní halu nové budovy Metrostavu v Libni. Ale nějak to neprošlo. Je mi to líto, protože to byly tři veliké plochy, což je výzva.

Fotogalerie

"Vpády" na území architektury u vás nejsou ojedinělé. Ale vsadím se, že většina lidí, když míjejí například předmostí pražského Nuselského mostu, ani netuší, že jeho autorem je významný sochař.
Bohužel je to zničené, popsané graffiti. Vždycky když jedu metrem, dívám se radši na druhou stranu, protože je mi to strašně líto. Ale všechno je poničené. Zrovna jsem se byl podívat na Molochově (funkcionalistický blok s luxusními byty z konce třicátých let na pražské Letné, pozn. red.), což je dílo báječných architektů. Tam snad není jeden čtvereční metr čistý!

Ale s tím Nuselským mostem se dá něco udělat, ne?
No, když to dáte přemalovat nějakou krycí barvou, tak je to do týdne zase zaneřáděné. Ale ano, ta plastika, ta původní myšlenka tam zůstává.

Jak se stalo, že jste se na té stavbě u pankrácké strany Nuselského mostu podílel?
Vybral si mě architekt Stanislav Hubička. Vybral si tři lidi. Chlupáče pro jedno atrium, Zoubka pro druhé a mě pro jakýsi reliéf pro podpůrnou zeď. A já mu říkal: "Přece nemůžeš chtít, aby tu byl tři metry vysoký a pět metrů dlouhý reliéf rodiny. Odkud to bude vidět?" A navrhl jsem o své vůli tvarovanou zeď jako protiklad k té straně u Karlova. On to neschválil, ale jeho spolupracovníkům se to tak zalíbilo, že se mnou šli před komisi pro spolupráci s architekturou, která to měla schválit. A skutečně to prošlo. A díky tomu jsem potom dostal šanci vyzdobit londýnskou ambasádu úplně bez soutěže.

Pražský ateliér sochaře Stanislava Kolíbala (leden 2014)

Pražský ateliér sochaře Stanislava Kolíbala (leden 2014)

Ale nejprve jste usiloval o ambasádu v Brazílii.
V Ostravě jsem vyrůstal s jistým Janem Šrámkem, který potom vystudoval architekturu. Jeho manželka Alena Šrámková je dodnes považovaná za první dámu české architektury. A právě Honza Šrámek mě v roce 1963 vyzval k soutěži na ambasádu v Brazílii. No, já jsem byl celý bez sebe, protože to bylo město Niemeyera. Tam by mělo být naše umění! Myslím, že jsem udělal dost progresivní návrhy na stěny i plastiku před budovu. Ale bohužel jsem narazil na hlavního architekta projektu, což nebyl nikdo menší než Karel Filsak, mimo jiné autor pražského hotelu InterContinental nebo nového ruzyňského letiště. Ale on prostě miloval jiné umění a moje návrhy vyřadil. Že jsou příliš technické, jako by to byla architektura, a ne výtvarné umění. Ale to jsem na tom právě shledával důležitým, že se to propojuje, že to není dekorace vnesená tam dodatečně. Právě díky zkušenostem ze scénografie jsem vycházel z daného prostoru a jeho charakteru. Ale nevadí, prohrál jsem, nicméně to dodnes považuju za výchozí bod pro celý můj další vývoj. Šrámek potom opustil Filsakův ateliér a bez překážek jsem mohl udělat osmnáctimetrovou zeď na ambasádě v Londýně. V Brazílii to mělo být asi čtyřicet metrů.

Stanislav Kolíbal

Profesor Stanislav Kolíbal je český sochař a výtvarník. Narodil se 11. prosince 1925 v Orlové. Řadí se k významným představitelům českého konceptuálního umění.

V roce 1951 vystudoval VŠUP v Praze, jeho profesorem byl Antonín Strnadel. V letech 1951-1954 pražskou DAMU. Mezi roky 1960 až 1970 byl členem umělecké skupiny UB 12. Mezi některá z jeho známých děl patří třeba reliéfní zeď československého velvyslanectví v Londýně či pankrácké předmostí Nuselského mostu.

V letech 1990-1993 působil jako profesor na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru socha - instalace. Dne 28. října 2005 převzal od prezidenta Václava Klause státní vyznamenání Medaile Za zásluhy.

Vy jste na jednu stranu navrhoval interiéry našich ambasád, na druhou stranu jste měl dlouhá léta zakázáno vystavovat nebo vyvážet díla do zahraničí. Čím jste byl režimu tak protivný?
V naší generaci bylo alespoň z počátku plno nadšení pro socialismus a plno souhlasu s únorem 1948. S tím já neměl nic společného. Ačkoliv jsem byl z proletářské rodiny, bylo mi jasné, co bude následovat. Znal jsem totiž osud ruské avantgardy. A už koncem války jsem ilustroval knihu Borise Pilňaka, který se dostal do konfliktu se sovětským režimem. Krátce po válce ji chtěl vydat pražský vydavatel Vilém Schmidt, ale seznámil se s nějakým vysokým oficírem Rudé armády a ten mu říkal: "Vy chcete vydávat Pilňaka? No, to vám nedoporučuji. Ten byl likvidován." Ano, zastřelili ho v roce 1938.

Takže proto jste na sovětský socialismus nevěřil?
Ano. A nejen proto. Tohle všechno jsem já věděl už v roce 1945. A hluboce jsem s nadšením svých spolužáků nesouhlasil. Takže mě chtěli vyhodit ze školy. Nakonec komise rozhodla, že můžu zůstat, protože jsem proletářského původu. Ale bylo mi řečeno, že jsem zrádce dělnické třídy.

A kromě politických postojů muselo vadit i to, že jste nesouzněl se socialistickým realismem.
Samozřejmě vadilo i to, jak jsem se výtvarně vyvíjel. Když jsem byl přijímán do svazu umělců, vedl komisi velký ideolog a pozdější manžel herečky Jiřiny Švorcové Vladimír Šolta. Byl sice žákem Emila Filly, ale silně se vymezoval proti modernímu umění. Ten si vzal slovo: "Byl jsem sice přehlasován, ale my tě do roka stejně vyhodíme, protože ty jsi typický formalista."

Vraťme se k tomu zákazu. To jste byl v jedné řadě s režimu nepohodlnými zpěváky. Jak to, že jste najednou zase vystavovat a vyvážet směl?
V Československu jsem nesměl vystavovat osmnáct let (1970-1988) a vyvážet mi nedovolili sedm let. Vzniklo to po roce 1973, po mé první zahraniční výstavě v Miláně. Měla ohromný úspěch a celá potom zůstala v Itálii. A ministerstvo kultury to neuneslo a vydalo příkaz, že Kolíbal už nikdy nesmí do žádného komisního prodeje a na žádnou výstavu. To ovšem skončilo rokem 1979, kdy Art Centrum, Dilia a další organizace skončily pod ministerstvem kultury a staly se součástí ministerstva zahraničního obchodu. A tam byl zájem prodávat, exportovat umění. Ať je, jaké chce. Díky tomu jsem v roce 1980 konečně mohl odjet na svou první výstavu v New Yorku.

Výtvarník Stanislav Kolíbal při tvorbě jedné ze svých nástěnných kreseb (prosinec 2011)

Výtvarník Stanislav Kolíbal při tvorbě jedné ze svých nástěnných kreseb (prosinec 2011)

Modely černobílých reliéfů sochaře Stanislava Kolíbala pro rok 2014

Modely černobílých reliéfů sochaře Stanislava Kolíbala pro rok 2014

Zmínil jste ilustrování knížek. Vy jste nejdřív vystudoval grafiku, že?
Měl jsem možnost jít studovat sochařství nebo grafiku. Ale ostravský malíř Jan V. Sládek říkal: "Podívej se, ty tak dobře kreslíš, je zbytečné, abys šel na sochařství, vždyť se tím neuživíš. Ale náš krajan Antonín Strnadel je profesorem na Umprum, tak proč bys k němu nešel studovat?"

Potom jste se věnoval scénografii...
To bylo spíš z praktických důvodů. Po studiu na Umprum bych musel jít na vojnu, tak jsem přešel na Divadelní fakultu AMU. A ty zkušenosti potom přinesly do mé sochařské práce úplně jiné principy. Takže jsem jako jeden z mála začal pracovat s prostorem jinak než sochař, který byl vyškolen, aby modeloval nebo sekal do kamene nebo do dřeva.

Ovlivnilo vás nějak ve vaší sochařské práci i totální nasazení v ostravském dole?
Ne. Ale je pravda, že jsem do podzemí fáral s takovým velkým sešitem, a kdykoliv byla pauza, nebo někdy i během práce, jsem kreslil horníky. Samozřejmě, když to viděl nadřízený, tak se zděsil: "To nikomu neukazujte, protože tady chlapi spí!" Obrázky těch spících nasazených horníků mám schované.

Podobnou cestou vlastně šly sestry Válovy. Taky kreslily horníky a průmysl v Kladně.
Ano, ale nebyly tam zaměstnané. Ty k tomu přivedla právě spíš ta ideologie. Ony byly tímto směrem velmi orientované, ale požadavky socialistického realismu nepřijaly.

Výtvarník Stanislav Kolíbal před jednou ze svých nástěnných kreseb v Galerii Zdeněk Sklenář (prosinec 2011)

Výtvarník Stanislav Kolíbal před jednou ze svých nástěnných kreseb v Galerii Zdeněk Sklenář (prosinec 2011)

Vaše generace těch zvratů zažila řadu a vy ještě víc: jako dospívající jste prožil hned dvojí okupaci. Před Němci obsadili Těšínsko Poláci, o čemž se dnes málo ví. Jak na to vzpomínáte?
Já jsem se narodil v Orlové. Rodiče byli chudí, otec zámečník na šachtě, maminka v domácnosti. Žili jsme v hornické kolonii. Ale Orlová měla různé menšiny a vedle českého gymnázia tam bylo také polské. Když přišla okupace, byly zakázané české školy a já jsem asi tři dny chodil do polského gymnázia. Seděl jsem v uličce, protože nebylo pro tolik žáků místo. No a otec řekl: "Tady žít nebudeme." Čeští vojáci nás přijeli přestěhovat náklaďákem na nádraží a dobytčím vagonem jsme odjeli nejdřív do Prostějova a pak do Ostravy. Ostrava byla tak přeplněná uprchlíky, že jsme žili čtrnáct měsíců bez bytu. Víte, co to je čtrnáct měsíců bez bytu?

Mrazí mě z toho, ale upřímně... netuším.
Chodil jsem tehdy do tercie a do kvarty. Dovedete si představit, že jsme žili jedenáct rodin v jedné třídě školy, která byla určená k ubytování pro uprchlíky? Jedna třída, jedenáct rodin. To bylo šílené. Těšínsko jsme opustili někdy začátkem listopadu 1938 a teprve na jaře 1940 jsme začali bydlet. A ještě než jsme se nastěhovali do bytu v Přívoze, přišla německá armáda. Když jsem byl v oktávě, přišli jsme ráno do školy a třídní řekla: "Teď si seberete aktovky a půjdete na Arbeitsamt, na úřad práce." A tam nás zapsali, doktor nás prohlédl, odpoledne jsme vyfasovali čísla a lampy a druhý den jsme fárali. A to jsem byl ještě rád, že jsem nemusel jet do Říše a mohl zůstat v Ostravě.

Ale vy jste poprvé vystavoval ještě předtím, než jste musel nuceně fárat, že? Dvacáté století bylo plné bizarností!
No, můj život je asi plný bizarností. Ale dneska jako starý člověk na to vzpomínám s určitou vděčností. Ano, je to bizarní, ale všechny těžkosti vás vedou k síle. Vyžadují od vás větší a větší úsilí. Tím se dostanete tam, kam potřebujete.

A na co se těšíte do budoucna?
Udělal jsem návrh na pomník Rainera Marii Rilkeho. Podle řešení jednoho brněnského architekta byl plánovaný na Letnou, tam poblíž zámečku, kde jsou stánky s buřtama. Ale pak se iniciátor pomníku obrátil na mě, protože moje žena udělala Rilkemu portrét, který je k vidění na Příkopech, kde chodil Rilke do školy. Udělal jsem nové řešení pro jiné místo v Letenských sadech, ale to bylo zamítnuté na podnět památkářů. Takže teď chystáme pokus o jiné místo. Tak uvidíme.

To zní dobře, ne?
Ano, ale je otázka, zda se skutečně těším. Je dobré mít nějakou trvalou realizaci, ale veřejný prostor je svým způsobem velmi problematický. Dáváte něco někomu, koho neznáte, a nevíte, zda to tam uvidí rád. Já to dělám jenom jako poctu Rilkemu. Jeho Zápisky Malta Lauridse Brigga mi věnoval můj skvělý profesor češtiny. A určité věty z té knihy jsem si vypsal na rub dveří své skříně, kde jsem měl barvy, knihy a sešity, abych si je po otevření vždycky připomněl. Rilke, to je neskutečná osobnost.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.