Jde o další autorčinu filipiku proti mužské, potažmo samčí agresivitě, vybíjející se tentokrát ve sportu – válce, a o obhajobu, potažmo chválu ženského trpného principu, a to na půdorysu volně odkazujícím na motivy antického divadla: autorka si personifikovaně říká Elektra-Elfi a její představitelka Gabriela Míčovápředvádí v úvodu sugestivní tanec s (falickým) mečem.
V sériovém zapojení se režie ujali hned tři režiséři: Dušan Pařízek, Jan Nebeský a David Jařab. Střídání jejich osobitých poetik přispělo k posílení dojmu, že se na hřišti občas něco děje. Scénu skutečně tvoří hřiště se dvěma ragbyovými brankami, po stranách jsou lavičky a soudcovský umpire, který dojde uplatnění především v závěru.
Ivana Uhlířová jistě dokáže víc než gymnastická prostná a naivkovské ksichtění, ale v představení toho asi více nepotřebuje. Horda sportovců holohlavců ji posléze brutálně znásilní. Dívkou to moc neotřese, jen se otřepe, a život běží dál.
Jan Nebeský nedávno na Zábradlí režijně "povýšil" slohovou práci Lenky Lagronové o holandské mystičce Etty Hillesum. Něco podobného se mu podařilo v Komedii: je to pieta naruby, když Lucie Trmíková coby matka drží v náručí zbitého syna a její liturgickými intonacemi vyztužený zpěv náhle propůjčuje textu Jelinekové zvláštní, paradoxně silný estetický účinek.
Jsou hry nobelistky jen polotovarem, čímsi mezi blábolem a surrealismem čtvrtého nálevu, pro performance režisérů, kteří si předlohu mohou dotvářet dle libosti? Závěrečný monolog Elektry-Elfi je ovšem k nepřečkání: máme pocit, že se nám s údajnými tvůrčími mukami svěřuje grafoman, nebo se nám falešná prorokyně snaží přiblížit, jaká na jejích bedrech spočívá tíha.
Je zhrzený velikášský podtón v hlase Gabriely Míčové dílem a kouzlem nechtěného? Ať tak či onak, je podobné čtení nejspíš správné...
