"Láká mě každé tabu a vrcholový sport je přesně ten případ. Navenek je heroizován, zosobňují jej rozesmáté tváře - a přitom potkávám kamarády, z nichž se stali poloviční invalidé," říká filmař.
Sedláček sám intenzivně sportoval deset let, než jej ve dvaceti vyřadilo zranění. "Myslel jsem tedy, že zákulisí tohoto světa vcelku znám, byť ne na vyloženě špičkové úrovni, přesto jsem byl zaskočen - netušil jsem, jaká je to fabrika," přiznává dokumentarista. Fabrikou míní například ortopedické operace sportovců, které se prý odehrávají pragmaticky a bez emocí jako na běžícím pásu: "Natočili jsme jich šest za dopoledne."
Dokumentu o schopnosti lidí ničit se zcela vědomě kvůli vidině stupně vítězů by podle dramaturga cyklu Tomáše Motla slušel vysílací čas v těsném kontrastu s olympiádou. "Ale i tahle náhoda docela zapracovala, neboť hned za dokumentem v programu následuje přímý přenos z Golden League, atletických závodů v Monte Carlu," dodává Motl.
Jde o poslední Oko z řady, která výrobně spadá ještě do roku 1999, a znamená prozatímní konec cyklu; o příštích projektech Febio jedná s Českou televizí.
"Protože se vysílá o prázdninách, prošumí ten dokument možná stejně jako ty tisíce bezejmenných pochroumaných sportovců," míní Sedláček. Na Kavčích horách už leží jeho pětidílný projekt jménem Lesk a bída země české. Bude-li schválen, o čem má vyprávět? "O fenoménu, který mě v posledních deseti letech štve snad vůbec nejvíc: o mediálních hvězdách a hvězdičkách, o bavičích, moderátorech, umělcích i sportovcích, o bulvárním tisku a kauzách."
