V programu nazvaném Pocta Paganinimu zazněl výběr Paganini-Caprice, Ernstova Poslední růže, Milsteinova Paganiniana a spousta detailů a pikantností z Paganiniho života. Ne nadarmo označil interpret za svůj největší problém nedostatečnou kapacitu sálů, které jsou vyprodány vždy dlouho před samotným koncertem. A nejinak tomu bylo i v Uherském Hradišti. Mladík v kožených kalhotách a s pirátským šátkem na hlavě přilákal na vážnou hudbu i davy mladé generace.
Ve vztahu k vážné hudbě se vaše vizáž dá označit za poněkud výstřední… Cítíte se vy sám jako výstřední člověk?
Já jsem, jaký jsem, a vždycky mě spíš překvapí, že něco někomu přijde výstřední.
Má vaše image nějaký hlubší smysl?
Má velmi hluboký smysl. Dlouho jsem hrál ve fraku a ve smokingu a bylo mi moc líto, že na koncerty chodí málo mladých lidí. Proto jsem se rozhodl, že v tom vážnohudebním českém světě udělám průvan. A myslím, že se mi to podařilo.
Věděl jste už jako kluk, že si za své povolání zvolíte housle?
Já jsem chtěl být kosmonaut… tak jako každý z mých kamarádů. Ale nakonec mi nezbylo, než hrát na housle, protože jsem nikdy nic tak rád nedělal a ničím jsem se tolik nezabýval jako právě houslemi. A tak jsem u nich zůstal a jsem rád.
Čím jsou vám housle? Vnímáte je jako určitý symbol?
Jsou pro mě vším. Točí se kolem nich celý můj dosavadní život. Věnoval jsem jim veškerý svůj volný čas, a proto jsem rád, že se mi tohle všechno daří. A v jistém smyslu si myslím, že si to zasloužím.
Máte velmi silné pouto k vážné hudbě. Brání vám to vyznávat i jiné hudební styly? Co takhle diskotéky?
Teď pár let prožívám svoji pravou pubertu, takže jsem na pár diskotékách byl. Ale druhý den jsem byl natolik ohluchlý, že bylo štěstí, že jsem neměl koncert. Ale jinak samozřejmě nejsem ten zarytý vážnohudebník. Mám rád Stinga, Buty…
Veřejnost vás zná nejen jako mladíka v šátku a vynikajícího houslistu, ale také jako člověka, který se rozhodl pomáhat dětem. Co přesně obnáší tato vaše aktivita?
Jsem patronem projektu Stačí málo k radosti. Rozvážíme dárečky dětem do dětských domovů… a je to moc příjemné. Ale největším zážitkem pro mě bylo, když ty děti pak čekaly frontu a chtěly se nechat pochovat. Stačilo je deset sekund chovat a ony se pak celé šťastné vrátily na konec fronty a zase čekaly.
V jednom televizním pořadu jste vzpomínal, jak jste si cestou z hradišťského vinného sklípku zahrál na housle někde pod balkonem. Je váš vztah k Uherskému Hradišti něčím specifický? A hráváte takhle pod balkonem často?
To bylo poprvé a zatím naposledy. Jen nám bylo líto, že jsme nikoho nevzbudili. Že nikdo nevylezl. Pořád jsme čekali, že nám někdo vyhubuje. A nic. Jen jedna paní vylezla a poděkovala nám, že hrajeme krásně. Tak jsme šli zahrát personálu benzinové pumpy a vydělali jsme si kafe. Ale já na to vzpomínám strašně rád, protože těchto raubířských chvil v mém životě není tolik. Vždycky jsem byl hodné dítě, nic jsem neprováděl, věnoval jsem se houslím a na nic jiného jsem neměl čas. A vůbec toho nelituji. Nechtěl bych někde rozbíjet výlohy a okna. Ale tohleto bylo krásné a myslím si, že na podzim, až bude burčák, si zase v Hradišti pod nějakým balkonem zahraji.
Jaký nejbližší sen byste si chtěl splnit?
Mně se pořád plní sny. Kamkoliv přijedu. Když je plné hlediště usměvavých lidí, tak je to největší sen, který se mi mohl kdy splnit.
 Pavel Šporcl na koncertě. |
 Pavel Šporcl na koncertě. |
 Pavel Šporcl na koncertě. |
