Spisovatelce Saskii de Coster v češtině vyšel zatím jen příběh s názvem Hrdina. | foto: Dan Materna, MAFRA

Spisovatelka de Coster: S psaním jsem začala na pískovišti

  • 0
Saskia de Coster je jednou z nejnadějnějších nizozemských spisovatelek a držitelkou mnoha ocenění. Její knihy vycházejí v desítkách jazyků. V češtině zatím vyšel jen Hrdina, podivný příběh o autistickém chlapci a dívce Lien, která ho bezmezně miluje, přesto mu říká Zmetku a tyranizuje ho.

První literární ocenění jste získala ve třinácti letech. Vždycky jste chtěla psát?
Už od chvíle, kdy jsem přišla na svět, jsem věděla, že chci psát. Jako malá jsem psala vzkazy do pískoviště, ale brzy mi začalo být jasné, že by to mělo mít trvalejší hodnotu, protože kdykoli se po písku někdo prošel, mé dílo zničil. Ve škole mi pak došlo, že spisovatel může psát a nemusí pracovat, a tak jsem se rozhodla být spisovatelkou.

Přesto jste na sebe upozornila i jako výtvarnice, autorka textů písní a divadelních her. Jak se od sebe jednotlivé formy vyjádření liší s ohledem na obsah, který chcete sdělit?
Jsem trochu egoistka a mám pocit, že musím říct všechno, co mám na srdci. Když se chci vyjádřit k aktuálním věcem, píšu sloupky do novin, když chci spojovat osoby, vyberu si divadlo. Kniha je pro mě důležitá kvůli vztahu ke čtenáři, který je mnohem intimnější, než je vztah k publiku v divadle nebo k té široké vrstvě čtenářů novin.

Saskia
de Coster

Na celém světě platí, že slovy zabíjíme mnohem víc než zbraněmi.

A rozdíl mezi literaturou a výtvarným uměním?
Obrazy mám v hlavě stejně, ať je potom přenáším na papír jako knihu nebo třeba ve formě videa jako instalaci. Vidím scény, které mohu realizovat pomocí slov nebo je ponechat jako obraz. Ale neumím vysvětlit, který z těch obrazů v mé hlavě si říká o výtvarné zpracování a který chce být literaturou.

Srovnávají vás s Jeanette Wintersonovou a Borisem Vianem. Ke komu máte vy osobně nejblíže?
Mám v hlavě zvláštní mix ze svých oblíbených spisovatelů, je tam hlavně Márquez nebo Atwoodová, rozlišuji spíš mezi jednotlivými knihami. U každé, kterou čtu, mám však problém s formulacemi, okamžitě přemýšlím, jak bych to napsala já. Vian, Márquez i Wintersonová jsou pro mě stromy na ideální planetě a já jsem jen ovocem, co z těch stromů spadlo a leží zakutálené v trávě. Kromě těch velkých spisovatelů, o kterých jsem mluvila, mě však inspirují i na první pohled  zanedbatelné věci – řeč dětí, jejich podivný jazyk či emoce, jež za ním vězí.

Spisovatelka Saskia de CosterHrdinu jste napsala ve spisovatelském domě v Amsterdamu. Co to je spisovatelský dům?
Krásný velký dům, kam jsem na dva měsíce odjela na stipendium jenom psát. Jen tam sedíte a píšete, nepotkáváte kamarády, nechodíte nikam do redakce, prostě se soustředíte na psaní. Je to výborný styl práce.

Dlouho jsem nepotkala v knize hrdinku, která by mě tak rozčilovala a kterou bych místy tak moc nenáviděla jako vaši Lien.
Ale děti jsou takové. Někdy. Jeden den někomu strašně ubližují a druhý den s ním kamarádí, jejich city nemají kategorie a jasnou podobu jako city dospělých a ony se nesnaží je nějak pojmenovat, zkrotit. Lien říká svému příteli Zmetek a nenávidí ho, nedokáže však bez něj žít a až do dospělosti svého podivného přítele hledá. Přestože mu ubližovala, byl pro ni nejdůležitějším člověkem na světě. A to "přesto" je vidění dospělého, děti tyhle věci mohou cítit současně, a nikoli "i přesto".

Můžeme tedy milovat i nepřátele?
Ano, koneckonců jen díky válce se od svého nepřítele učíme také mnoho o sobě. A na celém světě platí, že slovy zabíjíme mnohem víc než zbraněmi.