Kniha Kruh nepřátel českého jazyka je autorským výběrem z fejetonů, které Ivan Klíma v posledních letech publikoval převážně v Lidových novinách (a připojil několik textů, jež během normalizace, kdy oficiálně publikovat nesměl, napsal pro samizdat). Není to publicistika tvůrce, u něhož se ve zralém věku náhle objevila nutkavá potřeba vyslovovat se ke dni. Klíma ve svobodných poměrech prostě dává průchod svému přirozenému tíhnutí; ostatně v druhé půli padesátých let začínal jako žurnalista a nikdy se nepřestal vyjadřovat k věcem veřejným - jen forma toho angažmá se měnila.
Musí-li mít příspěvek tak pevně daný a stručný rozsah, jaký v Lidových novinách vyměřuje rubrika Poslední slovo, pro niž Klíma fejetony vesměs psal, klade to na autora specifické nároky: myšlenka či příhoda stačí jedna, ale její podání musí být hutné, "nasycené" a pointa je vítána. Klímův strohý, skoro bezpříznakový slovník a styl jsou pro "minutový" fejetonový taneček málo pružné a skočné. Máme-li však této vyjadřovací střízlivosti rozumět tak, že Ivanu Klímovi nesejde na vycizelovaných a brizantních formulacích, nýbrž preferuje myšlenku a jasný autorský postoj, pak to řekněme asi takhle: s postojem potíže určitě nemá. Klíma se začasté odpíchne od aktuality nebo osobního zážitku, ale jen výjimečně dá plnou důvěru ději nebo faktům (jako třeba v příspěvcích Yorkshirský horník aneb O intelektuální diskusi, Voloďa to dobře myslel? či Pořádek musí být). Při jednotlivých publikacích v tisku to většinou ani nemůže být zřejmé, ale v knize nastává hodina pravdy: navršením textů a jejich seřazením do tematicky příbuzných skupin vystupují schémata, oněch několik názorů a zásad, které z valné části fejetonů dělají jen kázáníčka. Svět ztratil smysl pro spočinutí, pro proporce, pro spravedlnost, pro slušnost, pro noblesu; používání slov je zdevastováno, peníze a sláva náleží pop modlám, preferován je rychlý, dravý zisk.
To jsou sice pravdy, s nimiž se takřka nesluší polemizovat, ale jež rovněž nemá valnou cenu takto moralistně vyslovovat, neboť pak jsou pouhou pěnou, pod níž vře složitá a rozporuplná přítomnost i minulost. Nestalo se právě v oné Klímou vychvalované minulosti, kdy se sice také "dalo zlatem skoro všechno přeplatit, nicméně se uznávaly ještě jiné hodnoty", že miliony lidí - a mezi nimi i sám autor - byly posílány na smrt kvůli svému rasovému původu? Atd. atd.? Nemíníme všechno relativizovat a tvrdit, že v soudobém směřování naší civilizace nelze vysledovat jisté tendence, ale neměli bychom každou zlodějnu hned vydávat za obraz všeobecné zkázy.
Klímovy fejetony jsou typem publicistiky, která se podílí na tom, že veřejné názory spisovatelů ztrácejí hodnotu. V dnešních médiích publikují i odborníci či myslitelé, kteří třeba v rozsahu sloupku zajímavě přibližují témata a problémy svého oboru - a v této jejich specializované kapce se mnohdy metaforicky zračí procesy celku. Co potom zbývá "mistrům slova"? Ne povšechné moralistické soudy, ne automatická autorita veřejného mluvčího, který se může a má vyslovit ke všemu, nýbrž osobní zkušenost, autorovo celostní lidství, konkrétní obrana slabých. Spisovateli tedy nezbývá nic než právě to, co má k dispozici při psaní beletrie.
Nakladatelství Hynek zařadilo Klímův publicistický svazek do edice Spektrum, jež "chce zachytit v živém spektru duchovní vývoj 20. století, jak se zrcadlil a dodnes zrcadlí v literaturách celého světa". Mezi tituly, jež ve Spektru vyšly či vyjdou, jsou například Joyceovi Dubliňané, Demlovo Zapomenuté světlo, Bulgakovovo Psí srdce, Camusův Mor, Linhartové Rozprava o zdviži či Smrt v Benátkách od Thomase Manna. Do tak vybrané společnosti Klímova kniha nepasuje. Nepomůže tím ani sobě, ani edici Spektrum.
P. S.: Kdo Ivana Klímu soustavně čte, ví, že bydlí v pražské čtvrti Braník, nikoliv v Bráníku, jak v Kruhu nepřátel českého jazyka opakovaně stojí.
Ivan Klíma: Kruh nepřátel českého jazyka. Hynek, Praha 1998, 182 stran, náklad a cena neuvedeny.
