Paradoxně posledním v řadě, koho lze označit za hlavního viníka, je sám autor, který neudělal nic tak špatného - toliko svou dvakrát odmítnutou hru poslal do soutěže vyhlášené Národním divadlem. Péči o původní českou dramatiku má dramaturgie Národního divadla tak říkajíc v popisu práce.
Bilance uměleckého šéfa činohry Josefa Kovalčuka za jeho funkční období je ovšem v tomto ohledu tristní. Nedostatek původních textů nejprve kompenzoval vlastním úsilím, kdy je jako spoluautor či dramaturg podepsán na řadě dramatizací literárních předloh (Romance pro křídlovku, Bloudění, Idiot, Markéta Lazarová).
Pozdější vyhlášení soutěže o původní hru pro činohru Národního divadla se může jevit jako alibistické gesto, ale připusťme i dobrý úmysl motivovat dramatiky, aby pozornost upřeli právě k hereckému potenciálu první scény. Jinak totiž nelze vysvětlit, proč se dramaturgie důkladněji nezabývala dramatickými texty zaslanými do jiné soutěže - o Cenu Alfréda Radoka. Potom by zjistila, že Jecelínovo Rodinné sídlo zde nepostoupilo ani do druhého kola!
|
RODINNÉ SÍDLO | |
| režie | Ivo Krobot |
| scéna | Tomáš Rusín |
| kostýmy | Jana Zbořilová |
| hudba | Martin Dohnal |
| dramaturgie | Jan Hančil |
| pohybová spolupráce |
Nina Vangeli |
| hrají | Vilém Udatný Martin Preiss Miluše Šplechtová Martina Válková Jana Janěková ml. Jan Hartl Tomáš Petřík Alexandr Minajev Eva Salzmannová Kateřina Winterová Karel Pospíšil Hana Ševčíková Tomáš Racek |
| premiéry | 27. března 2002 28. března 2002 |
Hlavní potíž Jecelínova textu však spočívá v tom, že v jádru postmodernisticky hravou inspiraci bere smrtelně vážně a předkládá k uvěření pseudorealistický příběh, který neobstojí ani jako fantazie na motivy jiných příběhů. Upovídanou, schematickou, realisticky těžkopádnou hru mohla snad zachránit lehká ruka režiséra, která by textu dodala, čeho se mu nedostává: humorného odstupu, ironického nadhledu vůči konvenčnímu balabile vztahů v ruských reáliích.
Namísto toho, aby vedení činohry svěřilo hru někomu z mladší generace, naložilo však tenhle úkol na znaveně rutinérská bedra kmenového režiséra Ivo Krobota. Další dobrý úmysl pomoci začátečnické hře režijní zkušeností, který spolehlivě nevyšel.
Ve zřídkavých pokusech hru nadlehčit - kdy například do pařížského hotelového pokoje vplují tanečnice jako neodbytná vzpomínka na Rusko - sklouzává inscenace k nechtěné parodičnosti. Většinu času se ovšem drží v mantinelech zdlouhavé popisnosti, která dává "vyniknout" šroubovaným dialogům a banální psychologizaci postav - například dvojici kamarádů (úspěšného a neúspěšného) či sester (ambiciózní a submisivní).
Právník Michal Martina Preisse se ze zklamané lásky dává v závěru na cestu zločinu, jeho přítel a posléze sok Andrej v podání Viléma Udatného zase kdovíjak vystřízlivěl ze sna o ruské aristokracii, mírně čechovovské dvojici doktora Kuzmina a vdovy Valerie v podání Ivo Kubečky a Miluše Šplechtové jejich námluvy zcela nečechovovsky "klapnou".
Hercům zkrátka není co závidět. Statečně odříkávají všechny dialogy, ale vykřesat z textu jen trochu zajímavější figuru se jim snad ani nemůže podařit. Hodnotit lze jen stupeň jejich osobního nasazení.
Po celý čas svého funkčního období se umělecký šéf Josef Kovalčuk velmi obtížně vyrovnával s nepříznivými kritickými ohlasy práce činohry. Zdá se, že v druhé polovině své poslední sezony svou nervozitu překonal. Jinak by musel přijmout odpovědnost a po premiéře Rodinného sídla ze svého nezáviděníhodného postu odstoupit.
 Rodinné sídlo. Fotografie z inscenace Národního divadla Praha. |
