* Odpovědi společně:
Vaše deska zní tak trochu jako album britské kytarové skupiny, která objevila elektroniku. Souhlas?
Nesouhlas. Jsme Southpaw, pro nás je to prostě muzika a nechceme se zabývat tím, jestli je to kytarovka, nebo ne. Ve studiu si vybíráme z nějaké palety zvuků a nerozhodujeme se podle toho, jestli je to sampler nebo kytara. Zajímá nás, jak se nám ten zvuk hodí a líbí. Jde o vnitřek, o ducha.
Kdysi jste své koncerty korunovali rozbíjením počítače. V čem se tedy změnil váš vztah k elektronické hudbě?
Tehdy byl pro nás počítač symbolem nastupující dýdžejské scény. Byla to naše revolta proti lidem, kteří přišli, postavili si počítač nebo zapojili gramofony a odehráli na pódiu pár skladeb, které pro nás zněly spíše jako zvuková koláž bez duše. Dnes elektroniku používáme jako důležitý nástroj při tvorbě aranží, nicméně základem našich písní zůstávají melodie a živé hraní.
Co proti dýdžejům vlastně máte?
Nic, jen to pro nás není umění. Média dýdžeje přeceňují. Uznáváme, že hiphopoví dýdžejové jsou technicky fantastičtí. Nedokážeme si ale představit, že kreativní člověk se spokojí s pouštěním desek někoho jiného. Dýdžejské sety jsou pro nás obvykle příliš chladné. Dupat v rytmu několik hodin v kuse a vybíjet si tak agresi, to není pro nás, ale pro ty mladé... (smích). My potřebujeme k životu melodickou hudbu, která pro nás má i textové sdělení a evokuje v nás určité pocity. Přesně takový druh hudby nám tady chybí.
Na koho nebo na co jste tedy nabroušení?
Vadí nám poměry v českém hudebním průmyslu. Hlavní roli u nás hrají komerční rádia. Pokud se neobjevíte v jejich vysílání, nemáte v podstatě šanci dostat se mezi širší okruh posluchačů. Navíc, ta šance tu je jen tehdy, pokud zpíváte česky a celé to obalíte muzikou, která je pro český pop typická. Jsou to většinou nablblé melodie bez jakýchkoliv progresivních prvků. Ve srovnání se světem tady není hlad po nových hvězdách. Kdybychom se třeba v Anglii snažili tak, jak se snažíme v Česku při jednání s médii a hudebními společnostmi, měli bychom tam mnohem větší šanci uspět než u nás.
Proč myslíte, že by vám desku vydali zrovna v Anglii, kde je velmi silná konkurence?
Ale v Anglii média neustále hledají nové tváře. Podívejte se třeba na Starsailor, to je úplně obyčejná britská parta, která dost kopíruje rané Beatles. Nebo Strokes! Dělají muziku, kterou jste milionkrát slyšeli, ale Angličané pořád chtějí nové hvězdy, tak z ní média udělají album roku.
Proč jste tedy ještě nezkusili štěstí venku?
Nějaké možnosti odjet pryč na delší dobu tu byly, ale až donedávna jsme neměli za zády společnost, která by nám při tom pomáhala. Teď je situace jiná a hlavně pořád ještě věříme, že se nám tady podaří prosadit. Sílu nám dodal křest Pop Secret v pražském klubu Roxy. Přišlo asi tisíc lidí, kteří vytvořili úžasnou atmosféru.
Váš vydavatel, Monitor-EMI, je ale firmou, která na trh dodává zoufalé projekty jako Dana a Dan. Navíc je to firma, která je dodnes poznamenána tím, že vydala Landu a Orlíky. Vadí vám to?
Tohle nás příliš nezajímá. Monitor se k nám zachoval velmi tolerantně. Desku jsme celou dodělali bez jejich zásahu. Navíc, díky nim je tu možnost, že se deska bude distribuovat i v zahraničí. To je náš cíl. Venku se tolik neškatulkuje, lidé jsou otevřenější. Tady se nás stále někdo ptá, jestli tedy jsme taneční kapela nebo nejsme...
A co jim odpovídáte?
My jsme Southpaw!
Vaše deska zní tak trochu jako album britské kytarové skupiny, která objevila elektroniku. Souhlas?
Nesouhlas. Jsme Southpaw, pro nás je to prostě muzika a nechceme se zabývat tím, jestli je to kytarovka, nebo ne. Ve studiu si vybíráme z nějaké palety zvuků a nerozhodujeme se podle toho, jestli je to sampler nebo kytara. Zajímá nás, jak se nám ten zvuk hodí a líbí. Jde o vnitřek, o ducha.
Kdysi jste své koncerty korunovali rozbíjením počítače. V čem se tedy změnil váš vztah k elektronické hudbě?
Tehdy byl pro nás počítač symbolem nastupující dýdžejské scény. Byla to naše revolta proti lidem, kteří přišli, postavili si počítač nebo zapojili gramofony a odehráli na pódiu pár skladeb, které pro nás zněly spíše jako zvuková koláž bez duše. Dnes elektroniku používáme jako důležitý nástroj při tvorbě aranží, nicméně základem našich písní zůstávají melodie a živé hraní.
Co proti dýdžejům vlastně máte?
Nic, jen to pro nás není umění. Média dýdžeje přeceňují. Uznáváme, že hiphopoví dýdžejové jsou technicky fantastičtí. Nedokážeme si ale představit, že kreativní člověk se spokojí s pouštěním desek někoho jiného. Dýdžejské sety jsou pro nás obvykle příliš chladné. Dupat v rytmu několik hodin v kuse a vybíjet si tak agresi, to není pro nás, ale pro ty mladé... (smích). My potřebujeme k životu melodickou hudbu, která pro nás má i textové sdělení a evokuje v nás určité pocity. Přesně takový druh hudby nám tady chybí.
Na koho nebo na co jste tedy nabroušení?
Vadí nám poměry v českém hudebním průmyslu. Hlavní roli u nás hrají komerční rádia. Pokud se neobjevíte v jejich vysílání, nemáte v podstatě šanci dostat se mezi širší okruh posluchačů. Navíc, ta šance tu je jen tehdy, pokud zpíváte česky a celé to obalíte muzikou, která je pro český pop typická. Jsou to většinou nablblé melodie bez jakýchkoliv progresivních prvků. Ve srovnání se světem tady není hlad po nových hvězdách. Kdybychom se třeba v Anglii snažili tak, jak se snažíme v Česku při jednání s médii a hudebními společnostmi, měli bychom tam mnohem větší šanci uspět než u nás.
Proč myslíte, že by vám desku vydali zrovna v Anglii, kde je velmi silná konkurence?
Ale v Anglii média neustále hledají nové tváře. Podívejte se třeba na Starsailor, to je úplně obyčejná britská parta, která dost kopíruje rané Beatles. Nebo Strokes! Dělají muziku, kterou jste milionkrát slyšeli, ale Angličané pořád chtějí nové hvězdy, tak z ní média udělají album roku.
Proč jste tedy ještě nezkusili štěstí venku?
Nějaké možnosti odjet pryč na delší dobu tu byly, ale až donedávna jsme neměli za zády společnost, která by nám při tom pomáhala. Teď je situace jiná a hlavně pořád ještě věříme, že se nám tady podaří prosadit. Sílu nám dodal křest Pop Secret v pražském klubu Roxy. Přišlo asi tisíc lidí, kteří vytvořili úžasnou atmosféru.
Váš vydavatel, Monitor-EMI, je ale firmou, která na trh dodává zoufalé projekty jako Dana a Dan. Navíc je to firma, která je dodnes poznamenána tím, že vydala Landu a Orlíky. Vadí vám to?
Tohle nás příliš nezajímá. Monitor se k nám zachoval velmi tolerantně. Desku jsme celou dodělali bez jejich zásahu. Navíc, díky nim je tu možnost, že se deska bude distribuovat i v zahraničí. To je náš cíl. Venku se tolik neškatulkuje, lidé jsou otevřenější. Tady se nás stále někdo ptá, jestli tedy jsme taneční kapela nebo nejsme...
A co jim odpovídáte?
My jsme Southpaw!
 Southpaw: Nedokážeme si představit, že kreativní člověk se spokojí s pouštěním desek někoho jiného. |
