Soudit a slavit, to je naše, to my přece umíme

Tak máme nový hit. Na internetových stránkách České televize si její vedení chválí úspěšný start soutěžní hry Gladiátor. Ani ne kvůli sledovanosti - něco přes milion diváků není údaj úplně závratný, ale hlavně kvůli více než pětašedesáti tisícům zaslaných hlasů, tedy textových zpráv, kterými publikum vylučovalo postupně soutěžící ze hry. Což je ovšem hrozivé číslo, i kdyby patřilo jen tisícovce lidí, z nichž každý by SMS poslal pětašedesátkrát.

Soutěž má rychlé tempo, až na hraně nepřehlednosti. Otázky se zdají těžší než v "milionáři", výhry nižší. Vzdělávací stránka kulhá - zazní-li chybná odpověď, moderátor tu správnou opomíná sdělit. Nablýskaná obří scéna s "podsvětím", kam vyřazení nešťastníci odcházejí, je nadbytečná. Ale to jsou podružnosti. Zopakujme: pětašedesát tisíc úkonů, nadto zaplacených z vlastní kapsy mobilnímu operátorovi, jsme ochotni učinit, abychom cizího člověka na dálku odsoudili, ponížili, symbolicky postavili ke zdi. Anonymně, pohodlně, dost možná se smíchem - vždyť je to přece hra. Stačí necelá hodinka, a tolik katů se našlo.

Za osamělého gladiátora věčně vstávajícího z písku do nových soubojů lze označit i filmaře Jiřího Krejčíka. Ten byl včera v portrétu z cyklu Gen v pomyslné aréně jen čtvrthodinku, ale daly se z ní vyčíst měsíce práce. Dokumentaristka Alena Činčerová si dala záležet, aby nezůstalo u tuctové zpovědi. Nejprve tu Krejčík rázně popřel mýty o své režijní nesmlouvavosti: "Herce neškrtím ani nefackuju, ale jak máte být v pohodě, když vám to před očima ničí?" Pak jeho slova ověřila skutečnost. Krejčík hřměl povely při natáčení Svaté noci, obrazové báje podle Čapkova apokryfu, nenápadně odvysílané loni o Vánocích, a když byl zpovídán na kameru, sám režíroval režisérku: "Stop, zpátky na mě!" Vznikl portrét úsporný i přesný. Krejčík nezná smířlivost přicházející s věkem, bouří dál proti všem a všemu včetně psích hromádek; v mnohém s ním nelze souhlasit, ale vždycky stojí za to poslouchat, co říká: je zajímavý i zábavný, samorost i osobnost.

Mimo jiné se Krejčík nechal slyšet, že člověk nepřišel na svět, aby byl šťastný. Ještěže s tou myšlenkou nedorazil na bujarou sobotní oslavu osmiletí televize Nova Osmý den schází nám. Byl by ukamenován - vždyť škarohlídy pohřbil hned přípitek Vladimíra Železného: "Jsme rádi, že nás má ráda bezpečná většina."

Oč tedy přišla nebezpečná menšina? O další podnikový večírek, kde sice scházely nejzářivější celebrity, zato se činila kdejaká tvářička Novy. Gondíkovi opět zpívali sourozenecké blues, o Peříčku se žertovalo ve stylu "chce to něco chlupatýho, co takhle bobr a kozy"; jen Tele tele si utahovalo z rodinky nesoucí své televizi kytičku. Celé to připomínalo někdejší večery odborových rekreací či pionýrských táborů, kde musel každý přispět svou "kulturní vložkou". Však tu také z pódia přiznali: "Ten dělá to a ten zas tohle, a všichni dohromady uděláme prd." Peníze ovšem nesmrdí. Stačil úkon ze třetí obecné, 2002 - 8 = 1994, aby člověk spočetl, kdy Nova začala vysílat, a ocitl se ve slosování o milion korun.

Mimochodem, přesně před osmi lety začal i pořad Filmopolis na ČT - to pro případ, že by si i nebezpečná menšina chtěla udělat narozeninovou oslavu.

 

,