Vlna sledovanosti nechť se mezi nimi přelévá jakkoli, navzájem se stejně srovnávat nedají. Neexistují totiž rozdílnější žánry než ateliérový sitkom, tedy situační komedie ze studiových kulis a detektivní thriller s akčními prvky.
Jiskřivý pokojový smích by mohl získávat body prvnímu, napětí s filmařským rozmachem zase druhému. Jenže právě ty "své" body si stoprocentně neohlídala ani jedna z novinek.
Například v Konkurzu, druhém dílu převlékací hříčky On je žena!, se zákon žánru naplní jen dvakrát. V dialogu "Nasávej atmosféru! - Nasávat jsem mohla doma" a ve scéně, kdy dcera hrdinky překonává sérii nastražených lstí, které jí mají znemožnit včasný příchod do práce.
Zbytek tvoří popisná procházka dějem s podkresem hudby jako z výtahů. Jenže daný typ seriálu potřebuje groteskní situace ráz naráz a rychlopalebnou výměnu vtipných vět, jak ji známe z amerických řad Krok za krokem či Přátelé nebo jak se o ni snaží Redakce, jejíž "odpich" živený osobní nadsázkou ostatně novince také chybí.
Přitom někteří herci, kromě Ivany Chýlkové třeba Martin Stropnický či Pavel Zedníček, by si ji očividně uměli vychutnat. Vděčný námět by možná potřeboval v zahraničí osvědčenou metodu: celý tým scenáristů naladěných na příbuznou vlnovou délku humoru, kteří se navzájem inspirují a provokují, nikoli jednoho mladého autora a zkušeného režiséra, kteří se sejdou až na tom nejširším společném jmenovateli masového diváka - žánrovém kompromisu.
Ovšem ani Strážce duší se příliš nepoučil od svých dvou sudiček, nadpřirozeně temných záhad cyklu Akta X a nadsázky dobrodružných výprav Indiana Jonese. Příští epizoda Maska smrti stvrdí, že jen triky nebo uhrančivý cizinec alias Zdeněk Podhůrský kýžené strašidelné tajemno prostě nevykřesají, pokud si vypravěčská stavba tak vlekle a názorně připravuje půdu.
A všechny hororové rekvizity od krvavých šlépějí k svíci pohaslé v průvanu těžko zaberou, jak mají, jestliže se stylizace nedrží buď hororu, nebo úsměvné pohádky, nýbrž prokládá současnou civilní detektivku ještě vydatnými a herecky nejistými naučnými výklady. Znovu přitom platí, že by si například Lukáš Vaculík či Jiří Dvořák zjevně dovedli lehkou ležérnost svých postav mnohem víc užít.
Za vítanou změnu látky, již vnesly do české seriálové tradice společensko-milostných melodramat, si oba nové seriály zaslouží shovívavost - alespoň do závěrečných dílů. Zároveň však dokládají, že ta zásadní změna musí přijít odjinud: dokud zdejší filmové školství nepřestane pohrdat řemeslem a nezačne učit, jak se píší a točí čisté žánry pro jasný okruh diváků, nezbude televizím než oprašovat Nemocnice, kupovat světové licence nebo za pochodu opakovat cesty pokusu a omylu.
