Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jen ať nás mají za cynická hovada, říká šéfredaktor obnoveného Sorry

  14:53aktualizováno  14:53
Symbolicky na apríla vyšlo po více než roční pauze nové tištěné číslo legendárního humoristického měsíčníku Sorry. Po přesunu na internet to s ním vypadalo bledě. „Někdy v říjnu nebo listopadu mě to fakt nebavilo a do roka by to asi vyšumělo,“ přiznává jeho šéfredaktor Petr Kovář řečený Vářka.

Kreslený vtip z časopisu Sorry | foto: Sorry

Jak se daří Sorry po prvním obnoveném čísle?
Ve středu jsme vyšli a v pátek říkal vydavatel, že mu překvapení trafikanti a distributoři volají, že už nemají co prodávat. My jsme první náklad schválně udělali nižší, protože jsme se obávali, aby to nebyla blamáž. A vydavatel už přišel škemrat, jestli bychom mu nepřinesli zpátky své autorské výtisky, protože neví, jestli dokáže uspokojit předplatitele. Během prvních dvou dnů přišly desítky dalších žádostí.

Fotogalerie

Asi se nespletu, když řeknu, že Sorry se za těch víc než dvacet let existence moc nezměnilo.
My jsme prakticky měnili jen titulní stranu, ale poměrně nenápadným způsobem. V průběhu let se občas někdo zbláznil, že je třeba inovovat podle nějakých trendů. Ale jinak ten časopis zůstává téměř stejný. Myslím si, že to k tomu patří. Sorry je v rámci mediálního trhu tak strašně mimo cokoliv, že je to tak dobře.

Jak vlastně vypadaly úplné začátky?
Předchůdcem Sorry byl Fámyzdat. Ten vznikl na půdě fakulty žurnalistiky a poprvé vyšel už 28. listopadu 1989. Já jsem studoval VŠE, ale s klukama jsme se znali přes nějaké fotbálky, hospůdky a tak. Oni i já jsme nastoupili jako redaktoři do Večerníku Praha, jehož vydavatel Fidelis Schlée chtěl dělat i nějaký humor. Kolegovi Fefíkovi nabídl časopis a ten to odmítl s tím, že jsme líní, a tak jednou za dva týdny by ve Večerce mohla být půlstrana. Přišel nám to říct do kavárny jako své strašné vítězství. A všichni kreslíři ho prakticky ve dveřích otočili, ať maže zpátky a řekne, že do toho jdou.

Napadlo vás tehdy, že by Sorry mohlo vydržet dalších víc než dvacet let?
To vůbec. Smyslem pro nás byl vždycky ten podtitul PRavá DEmokratická Legrace, my jsme si prostě chtěli dělat „prdel“. Tehdy jsme všichni byli mladí, bezdětní, se spoustou času, takže Sorry vznikalo v hospodách na ubrouscích a pivních podtáccích. Do roku 1998 jsme fungovali tak, že jsme dodělali Večerku, a potom, když byl čas, dali jsme si v bufáči dvě piva a s těmi samými grafiky jsme šli lámat Sorry. Jenže pak přišly starosti, stárli jsme, kreslíř Michal Hrdý umřel. Samozřejmě, že jsme se na to občas chtěli vykašlat, ale drželi jsme Sorry i proto, že jsme si tam mohli psát, co jsme chtěli.

Přišly stížnosti nebo žaloby?
Měli jsme několik hrozeb žalobou, ale institut humoristického časopisu je taková ochranná síť. Nejvíc nás někdy v roce 1994 polekalo, když jsme si udělali vtip z Věry Čáslavské, která tehdy byla poradkyní Václava Havla. Napsali jsme, že Čáslavská prezidentovi i celému národu lhala, když tvrdila, že má šest zlatých. Přitom jsme při návštěvě u ní doma zjistili, že má jednu zrzavou. Doktor Schlée si nás zavolal a říká: Pánové, chce vás žalovat Kancelář prezidenta republiky. Tak jsme z toho byli špatní, že nás bude žalovat Havel, morální autorita. A doktor byl úplně v pohodě. On naopak vždycky chtěl, aby těch žalob bylo co nejvíc. Pak už nám říkal: Proč nás nikdo nežaluje? Vy jste měkký!

No a bylo to někdy naopak? Že by se objevilo něco, kde byste si sami řekli, že už to je moc?
To se určitě stalo, ale ne že by to bylo drsné, ale spíš že nám to přišlo trapné. Třeba ve Fámyzdatu je televizní program, kam dáme fotku s vtipným popiskem. Já vymyslel popálenou Natálku a k tomu – ČT, neděle, 15.00, pohádka Děvčátko se sirkami. No a řekli jsme si, že je to příliš prvoplánové a v podstatě jsme se domluvili, že ne. Hlavním kritériem na autocenzuru není drsnost, ale pocit vlastní trapnosti.

Vářka (vlevo) a Fefík

Vářka (vlevo) a Fefík

Je pravda, že nad stránkami Sorry můžou stát dva lidé. Jeden se bude řezat smíchy a druhý nepochopí. Není to asi pro každého.
On obecně humor není pro každého. My jsme nedávno objevili kouzlo Facebooku, což pro nás byla další maturita. Po pěti šesti zoufalých pokusech jsem proti sobě posadil svou tehdy jedenáctiletou dceru, ať mi ukáže, jak to funguje. Je to skvělý informační kanál. A moje žena těžce nese, když někdo na Facebooku píše, že tohle a tamto nebylo úplně ono. Nikdy se nebude všechno líbit všem. Vždy se najde skupina, která řekne, že je to úplná hovadina a my jsme trapáci. Navíc druh humoru, který děláme, zákonitě musí čtenáře polarizovat. Jedni ho budou bezmezně milovat, druzí nás budou mít za úplná cynická hovada. Což navíc možná jsme.

To asi člověk musí být pro takovýhle druh práce. Je pro vás Sorry vůbec práce?
No, neživí nás. Vždycky jsme měli své práce a do toho dělali Sorry. Teď je s rozjezdem nového papírového časopisu práce víc, ale na obživu to fakt není. Je to taková životní filozofie. Ne, to zní moc chytře... Je to prostě součást našeho života a nadosmrti jí zůstane.

Máte mezi sebou i mladší generaci kreslířů?
Jo, i když teda mladší... Spíš mladší co se týče působení v Sorry. K té staré partě přibyl třeba Eja Kulovaný, to je asi největší objev posledních pěti šesti let. Poslal vtipy, my jsme na to s Fefíkem koukali a ty kresby byly zvláštní. Ale měl nápady, tak jsme se sešli. Přišla taková mánička, ale nadšený boží člověk, což bylo v příkrém kontrastu s naší tehdejší unaveností.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.