Domingo šéfuje dvěma americkým scénám, diriguje v Metropolitní opeře. V jeho soutěži se proto hraje o hodně. Jaká to byla zkušenost?
Mimořádná. Pro mladé zpěváky je to skutečně ohromně důležitá soutěž, protože Plácido Domingo je podporuje a umožňuje jim vystoupit na světových scénách. Tak to bylo i se mnou. Vyhrála jsem a už po dvou týdnech mi volali z Metropolitní opery. Nabídli mi, abych přijela a převzala roli Mimi v Pucciniho Bohémě.
Takový bleskový debut může být i riskantní. Neměla jste chuť odmítnout?
Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem si ani nestačila uvědomit, co se děje. Neměla jsem navíc jedinou zkoušku na jevišti. Byla jsem pochopitelně nervózní, zvlášť když jsem viděla obrovské hlediště. Naštěstí Domingo dirigoval. Řekl mi: Tvůj hlas dobře zní, tak ho prostě vyzkoušej a bude to O. K. Mým kolegou byl tenorista Rolando Villazón, který mne doslova vodil po jevišti.
Po studiích v rodné Rize jste začala pracovat se slavnou italskou pěvkyní Mirellou Freni, někdejší častou jevištní partnerkou Luciana Pavarottiho. Bylo těžké se k ní dostat?
Ještě jako studentka jsem se snažila dozvědět, zda učí, protože její hlas jsem vždycky milovala. Na internetu jsem zjistila, že má v Modeně soukromé pěvecké studio. Ale napřed jsem musela sehnat od nadací a sponzorů peníze, abych vůbec mohla jet předzpívat. Naštěstí se mi to podařilo a byla jsem přijata. U paní Freni jsem se mnoho naučila, hlavně o bel cantu. Dnes žiji v Itálii a stále za ní jezdím.
Jak byste vysvětlila, co je vlastně bel canto?
Čistě technicky je to schopnost zpívat dokonalou vokální linii. K tomu nemusíte mít velký hlas, ale tón musí být koncentrovaný, potom hlas doslova letí vstříc publiku. Ale nejde jen o techniku. Člověk musí v Itálii žít, aby pochopil, jak Italové žijí, jak mluví, co jedí, jaké je u nich klima a spoustu dalších věcí. Z toho všeho bel canto vyrůstá.
