Tím jednoznačné soudy končí, třebaže s provokujícím filmem, jenž na festivalu v Cannes vyvolal pozdvižení, přichází i do Česka hlavně vlna nadšení.
Spolu s nářky, že tak pronikavého pohledu nejsou zdejší tvůrci schopni, míří na adresu Importu/Exportu přídomky jako radikálně pravdivý, drasticky upřímný, politicky odvážný či filmařsky novátorský. Ale nepletou se?
Ukrajinská bezútěšnost
Přinejmenším estetiku ošklivosti, v níž se vyžívá, totiž Seidl nevymyslel, pouze ji oprášil. Také záměrně dlouhé záběry nejsou jeho vynálezem, nýbrž více či méně účinnou manýrou. A metodu sdílí s americkým kolegou Michaelem Moorem: vybírá si z reality výhradně to, co se mu hodí do krámu.
Z lahve napůl prázdné udělá napůl plnou či obráceně, jak právě potřebuje; kdyby na čisťounké ulici ležel jeden jediný papírek, natočí ho. Svou subjektivní pravdu jenom trochu jinak prodává: na rozdíl od Moorea používá méně zábavy a více útočné drásavosti.
Export/Import se klidně mohl jmenovat Východ/Západ. Líčí dva souběžné osudy na shodně bezvýchodné pouti: Ukrajinky, která přijíždí za prací do Rakouska, a Rakušana, jenž vozí vysloužilé automaty na cukrovinky na Ukrajinu.
A také do bufetu v Košicích, za jejichž zubožený obraz by se mohlo Slovensko cítit ještě dotčenější než za bratislavskou mučírnu v hororu Hostel. Horor totiž zvesela přiznával nadsázku, kdežto Seidl se i v hraném filmu tváří jako nezaujatý svědek nepřikrášlené skutečnosti. Chová se však spíše jako chorobný a otrlý voyeur.
Krajinu sídlišť a nemocnic vidí všude stejně šedou; na Ukrajině oprýskanější, s výpadky vody, tepla a platů, v Rakousku zase sterilně odosobněnou a povýšenou nad imigranty.
Vyžívá se v názorných detailech beznaděje, pokleslosti, nedůstojnosti, ať jde o natáčení internetových sexuálních scén na Ukrajině (včetně hlasu českého zákazníka) nebo projevy pacientů v rakouském starobinci.
Zná jen dva typy hrdinů, utahané blondýnky a hrubé svalovce; vede je labyrintem bizarních míst, groteskních pracovních lekcí, zlých šéfů a zvadlých vztahů.
Není z toho příjemně po těle, skutečně ne. Působivost se totiž Seidlovu stylu vyprávění nedá upřít, diváka dusí, deptá a umrtvuje, až přestává věřit, že snad venku za zdmi kina trvá stopa naděje.
Otázkou však zůstává, jestli je to ještě umění filmaře, nebo už jen schválnost manipulátora. Zpod vlajky společenskokritické provokace čouhá osobní póza na hraně zneužití bezmocných.
Seidl ostatně přiznal, že mu natáčení umírajících "ztěžovaly" úřady – a tím se znovu usvědčuje. Neboť autor, který chce kázat šokující společenskou moralitu, nemůže sám sebe postavit mimo morální kategorie.
Import/Export
Rakousko, režie Ulrich Seidl, hrají Jekatěrina Rakova, Paul Hofmann, titulky, 135 minut.
Hodnocení MF DNES: 60 %
