Snímek s komediálním nadhledem a s pomocí expresivních i naturalistických obrazů vypráví příběh lidí, jejichž hlavní starostí je užít si "na drogách".
Zároveň by se dal přirovnat k takzvanému coolness dramatu, které syrově zpracovává aktuální společenská témata a odkrývá nejrůznější tabu, zvláště ta, která se týkají drog a sexu.
Šňup se nepokouší o mravní ponaučení ve smyslu drogy jsou špatné, ale ani se nesnaží o reklamní propagaci toho, jak si lze opojení drogou užívat. Tvůrci si hned na počátku vytvoří alibi, když sdělí, že film byl natočen "podle pravdy a lží".
Nechávají tedy na divákovi, aby si zvolil vlastní míru reálnosti. Akerlundovi jako by nešlo ani tak o příběh sám, jako o využití možností zpracování ztřeštěné jízdy ztřeštěných lidí nejrůznějšími prostředky.
V první, o poznání dynamičtější, polovině se sotva kdo bude nudit. Setkání s hlavními představiteli v jejich věrně skutečném a zároveň komickém prostředí okouzluje kamerou a nápaditými prostředky, které obrazně vyjadřují psychiku, paranoidní reakce a paniku zúčastněných.
Děj je prostříhán několika animovanými komiksovými sekvencemi, které zachycují drsné představy zdrogovaných postav. Hodně bláznivě se projevují zvláště ve vztahu hlavního hrdiny k sexu.
Výpověď téhle skupiny lidí, rodičů i dětí, chudých i bohatých, policistů i dealerů, kteří sdílejí společnou lásku k bílému prášku, podkreslují velmi osobité průpovídky.
Za zmínku stojí například scéna, kdy Mickey Rourke coby "Kuchař" vede v prodejně pornografie monolog o nejrůznějších přednostech ženy - a ten se ve fantaskních představách proměňuje ve volební projev nebo policejní zásah jakoby vystřižený ze znělky ze seriálu Profesionálové.
Druhá polovina filmu je po zběsilém rozjezdu už zjevně poklidnější, nastavovanější a méně zábavná, přestože tím zároveň charakterizuje typický "dojezd" člověka po drogové dávce.
Nicméně divák, který snad nezná Trainspotting nebo Human Traffic, nemusí být Šňupem zklamán.
