Nyní Stanko instaloval v pražském Mánesu expozici Příběhy pozpátku, průřez léty 1997-2007. Při té příležitosti vydává stejnojmennou publikaci, která má své vlastní kompoziční řešení, své vlastní klady a zápory. Proto se patří ponechat ji zde stranou a soustředit se na galerii.
Nevídané sestavy těl Stanko - stejně jako jmenovaní spolužáci - v sobě nese fundamentální tvůrčí otisk, jímž byl formován na FAMU. Nikdo z nich "školní" východiska dramaticky nepopřel, každý hledá cestu, jak bez stagnace zůstávat svůj.
Dvě desetiletí po absolutoriu je to stále úpornější boj, nemá-li se umělecky jen rozmnožovat dosažené. Zatímco Stano, Župník či Pinkava z něho vycházejí čestně a rozmnožují dílo o jednotlivé obrazy, Stanko expanzivně produkuje početné soubory a spěchá - aspoň dle instalace v Mánesu - do slepé uličky.
U jmenovaných fotografů soustavně převažuje zájem o inscenovanou tvorbu. Stanko mezi nimi byl a stále zřetelněji je nejdivadelnější, nejspektakulárnější.
Zatímco zprvu ke svým kreacím potřeboval dva tři lidské modely, dnes obsluhuje celé soubory nahých, dobře stavěných mužů i žen, které v divadelně vyhlížejících prostředích, mezi rekvizitami, jako jsou traviny, kořeny, sítě, tyče apod., vybízí k výtvarně sestaveným aranžím.
Stanko komponuje živé obrazy, choreografie, při nichž se těla vypínají do nevídaných poloh a sestav, u nichž dojem někdy zmnožuje soustava zrcadel, takže výsledkem je geometrická animalita, labyrintický spletenec trupů, údů, organických látek i "anorganicky" tuhých předmětů. Abstrakce upletená z konkrétního, tělesností prosáklá vysoká výtvarnost.
Ano, to vidíme, a korektně by to šlo ještě dlouho popisovat. Ale jakou nám ty technicky precizní snímky poskytují estetickou slast? Co v nás obnažují a oslovují? Nakolik do nás, přesněji do mě, abych mluvil za sebe, pronikají? Upřímně: nijak.
Stereotypní instalace v Mánesu jen kumuluje sobě navzájem podobné fotografie. Početní hojnost zastiňuje nedostatek základních nápadů a posunů. Vršení variací je důsledkem absentující selekce. Choreografiím někdy nelze upřít vynalézavost, ale z předimenzovaného celku nakonec trčí gymnastika.
Barevná škála, na niž autor přešel v souboru Divadlo pozpátku (2002/03), a stereoskopická technologie v Milencích roku 2 (2007), umožňující po nasazení speciálních brýlí spatřit obrazy trojrozměrně, nejsou výrazem tvůrčího vývoje, nýbrž stagnace, inklinace k formalismu a technicismu bez ducha.
Pětice Pánská jízda (2005) je nainstalovaná tak, že odrazy z oken za divákovými zády anulují její prohlídku. Popisky k souborům jsou zdlouhavé, a protože se nevztahují přímo a pouze k tomu, co visí v galerii, prohlídku paradoxně znepřehledňují. Mánes je dneska pošramocenou značkou, galerií bez názoru, a Stanko se bohužel stal položkou, jež to stvrzuje.
VASIL STANKO - Příběhy pozpátku
Výstavní síň Mánes, Masarykovo nábřeží 250, Praha 1. Kurátor Jiří Machalický, texty Anna Fárová, Jiří Machalický. Výstava trvá do 30. června 2008.
Hodnocení: 40 %
