Samo téma hrůzostrašného přízraku řádícího v divadelní budově, však schopnost inspirovat ještě neztratilo. Alespoň pro Ladislava Smoljaka, který se s ním vyrovnává po svém, jak jinak než v žánru lehkonohé komedie.
Jeho Fantom Realistického divadla Zdeňka Nejedlého se odehrává v temném roce 1953, pár týdnů po popravě "protistátního spikleneckého centra Rudolfa Slánského" a pár dnů před slavností, při níž má být název smíchovské scény rozšířen o jméno rozporuplného akademika.
Obě události jsou pro charakter hry důležité. Zkoušení programu na onu toužebně očekávanou slavnost s Nejedlým poskytlo hře vděčnou formu divadla na divadle, kterou lze varírovat donekonečna. A dobová atmosféra strachu prosakující skrz humorné repliky nakonec nasměruje děj k jakémusi komediálnímu hororu: závěrečná zatýkací a schůzovní scéna je sice velkou legrací, ale i mementem.
|
Studio Jára - Praha | |
| režie a scéna | Ladislav Smoljak |
| hudba | Ivan Hlas a autoři komunictické revoluční tvorby |
| premiéra | 15. května v Divadle Na zábradlí |
Smoljak se ve své hříčce pokouší i o společenskou reflexi a neustále publiku připomíná, že barvotisková idealizovaná krása hesel, budovatelských písní, veršů a stohlavých pěveckých sborů - dnes vzbuzující pobavení a úsměv - má svoji odvrácenou, krutou a hrůznou tvář. Snaha o závažnější výpověď pak autora logicky vede k vážnému vyřešení příběhu, které je z rodu deus ex machina a tak trochu přitažené za vlasy.
Tím tajemným fantomem, jenž páše všelijaké zlomyslné kousky a v reminiscenci na svůj literární předobraz i křišťálovým lustrem o zem třískne, není nějaká nadpozemská bytost, není jím ani duch zakladatele Švandova - v ten čas Realistického - divadla, jak se nám snaží v průběhu děje autor namluvit. Je jím překvapivě a dramaticky nezdůvodněně nejkladnější postava hry, ve skutečnosti třídní nepřítel židovského původu, jenž se lstivě vetřel mezi soudruhy.
Divákům však sotva bude vadit malá či vlastně žádná dramatická pravděpodobnost příběhu. A bude se bavit zveličenou prostoduchostí parodie výrobního "brusičckého" dramatu, přímočarostí mírových a pracovních písní - svou stupiditou neskonale půvabných - i drobnými fórky na jména estébáků (ten, co je umístěn v prostoru nad jevištěm, se jmenuje Hnízdo) či na dlouhé vlasy herce Pídi v podání Ivana Hlase, který zrovna hraje potápku ve společensko-kritickém filmu Otakara Vávry.
Hanspaulský rocker Ivan Hlas, jenž použité budovatelské písničky místy zrockoval a doplnil o vlastní melodie, je vedle Smoljaka v roli stalinsky tvrdého Děmidova očekávanou hvězdou inscenace. Tou neočekávanou je ředitelka Divadla Na zábradlí Doubravka Svobodová, která dvojroli Brůnová-Kalašniková vtiskla herecky působivou podobu nesnesitelné soudružky-udavačky. Hudební profesionalismus Hlase a takřka profesionální herectví Smoljaka a Svobodové kontrastuje s amatérstvím dalších členů Studia Jára; Marek Šimon jako Penetr-Lopatěv, Petr Reidinger (Ostuda a Koroptin) a Martina Musilová jako Vyhnálková a Čurkinová jsou aspoň autentičtí svou hereckou naivitou. Jenom těch přeřeků bylo i na premiérovou trému moc.
Proměňovat hrůzu v smích a tragédii v grotesku je rysem české kultury už od dob Haškových. Smoljak svým Fantomem Realistického divadla Zdeňka Nejedlého pokračuje v této haškovskohrabalovské tradici, byť na jednoduché, naivistické úrovni.
