Styl je tím pramínkem radosti, který z rodokapsové historky o spiknutí zlosynů bažících po čínském i britském trůnu činí svěží legraci s nůší hravých odkazů. Vzájemné škádlení hrdinů, Číňana a Američana z předešlého snímku Tenkrát na východě, se rozšířilo o Brity v kulturní trojúhelník ještě jiskřivější. Dobová Anglie je hlavní hvězdou, od Sněmovny lordů a Jacka Rozparovače přes Sherlocka Holmese či voskové figuríny po trh v duchu Pygmalionu.
V kulisách britské tradice hollywoodské grotesce to sluší, ať v otáčivých dveřích hotelu, ve skvostné muzikálové choreografii na Zpívání v dešti či s něžnou nápovědou - uličník jako od Dickense se jmenuje Charlie Chaplin, scéna na hodinách připomene slavný kousek Harolda Lloyda. A bojová umění se už definitivně změnila v balet, kde každý skok má nápad i pointu. Čistý styl korunuje efektní výprava s pražským podílem zlatých českých řemesel.
Také francouzské Taxi 2003 se hlásí k žánru akční či bláznivé komedie, pokouší se o žertovné titulky v bondovském duchu, jenže třetí odvar z původního nápadu se nedá pít. Prvky krimi - Santa Clausové ujíždějí s lupem na kolečkových bruslích - už vyčichly, a pokud jde o smích, opírá se o dva tři hezké okamžiky a jinak o záplavu slov. Na žánr crazy je Taxi 2003 neuvěřitelně užvaněné, jako Četníci ze Saint Tropez bez Louise Funese, a také krotké, opatrné, až bezzubě dětinské. Automobilové honičky vytrhnou z nudy alespoň v závěru, kdy se z Riviéry přenesou mezi lyžaře, i když vysokohorské efekty bondovek splní tak na dvacet procent.
Erotický thriller Briana De Palmy Femme Fatale, kde se mluví často francouzsky, přináší české titulky v horní části plátna, aby se nepřekryly s dolními titulky anglickými. Oko si zvykne, zato mozek ne, neboť ten musí pojmout překombinovanou zmateční historku, na niž se vyplýtvaly vagony okrasných prvků. Úvod je přitom slibný: festival v Cannes s leskem, koberci a pravými hvězdami potěší jako vítaná změna, neboť z obvyklé stoky převádí zločin do pětihvězdičkové říše vytříbené elegance a rafinované vláčnosti.
Tam spadá i lesbické milování snímané přes matné sklo toalet, třebaže už hrozí čistě formální ozdůbky jako dva děje na plátně. Zálibné ulpívání na rekvizitách však nezastře, že si děj pomáhá přílišným počtem náhod a nakonec i zbabělou otočkou a la „vše mohlo být úplně jinak“. Thriller sice jakž takž účinkuje, ale erotický - kromě dráždivého striptýzu v zaplivaném baru - je pramálo, takže Antonio Banderas nemá co na práci. A když osudová dáma počne filozofovat, Banderasův výraz se blíží úžasu publika - v tom filmu si každý dělá, co chce, a vydává to za umění.
V Hodině pravdy naopak nedělá nikdo nic a filozofuje už každý, Robert De Niro coby bodře obtloustlý polda i jeho syn-narkoman zapletený do drogové vraždy. Pod nálepkou krimi thrilleru se tu předvádí plačtivé rodinné melodrama, kde je neustále překvapován pouze De Nirův hrdina - na rozdíl od diváka pochopí vše až jako poslední. Na akci už nemá, zato vrší vzpomínky, výlevy, kázání a sebezpytování. Z přehlídky nezajímavých lidí se vymyká jen role Frances McDormandové a z přehlídky nudy jen představa, že by se jednoho dne ocitl film Hodina pravdy na Nově čelně proti soutěži Hodina pravdy na ČT. Schválně, co by bylo napínavější?
 Fotografie z filmu Rytíři ze Šanghaje. |
