Smetanův příběh o ďáblu v nás

V Bedřichu Smetanovi vidíme především hlasatele národní povahy a pomíjíme silně intimní podtext jeho hudby. Inscenace Čertovy stěny, kterou v Národním divadle připravil britský režisér David Pountney, však neukázala pouze to. Zkušený zahraniční tvůrce se tolik nezabýval vnějšími atributy, jako jsou české legendy o přírodním útvaru a čertech anebo rod Rožmberků. Tím rychleji se dostal k jádru: k hudební výpovědi nemocného, pološíleného, rozvráceného skladatele.

Ostatně je něco ryze českého třeba na ústředním motivu Raracha - na tomto tonálně rozvolněném, chromaticky plíživém, neurčitém vyjádření univerzálního zla?

V Pountneyho inscenaci se po jevišti pohybují dvě nerozeznatelné, zlověstné figury v ostře červených kápích, jež s ostatními postavami prakticky nepřicházejí do přímého kontaktu, zato je významně míjejí a našeptávají jim. Režií zdůrazněná, schizofrenicky rozdvojená a zároveň dvojjediná postava Raracha a Beneše tu vyjadřuje podvědomí i svědomí všech aktérů, jejich sarkastické černé "já". Ďábel se nepotuluje kolem nás, nestačí ho zahnat křížem, skrývá se v každém člověku a může se kdykoli probudit. A také se probouzí - to když se sbor venkovských chlapců a dívek ve vteřině promění v ďáblovy služebníky.

Bedřich Smetana:
Čertova stěna

Dirigent: Jiří Bělohlávek

Režie: David Pountney

Scéna a kostými: Johan Engels

Premiéra: 20. prosince 2001

Dřímá i ve Vokovi z Rožmberka, jenž není bodrý a rozverný kavalír, ale rozpolcený člověk potácející se mezi vnitřními "našeptávači" a pronásledovaný touhou po ženě, jejíž surrealistická kontura se ve druhém dějství zrcadlí na zešikmené ploše. Před očima mu puká i stěna s ukřižovaným Kristem, jakoby ve dví rozdělená je i stroze účinná scéna; průrva uprostřed jeviště může být i řekou a z ní také vyroste stěna, jež se nakonec hrozivě zřítí dopředu.

Silou myšlenky i divadelností zpracování se inscenace liší třeba od fádního Pitínského Dalibora. Pountney zbrkle neaktualizuje, zachovává leccos z kouzla legendy, například v kostýmech - ale za tímto povrchem hledá psychologickou reflexi. Tím se blíží Smetanovi víc, než si část domácího publika bude asi ochotna připustit.

Ještě to zazpívat

K působivosti Pountneyho inscenací, které je možno vidět v zahraničí, však Čertově stěně něco chybí. Není to ani tak orchestr, který Jiří Bělohlávek dovedl přinejmenším k profesionálně sehranému výkonu. Jsou to špičkové pěvecké, potažmo herecké kreace. Leccos se sice povedlo, sbor se dal pohnout k akcím, jaké jsme u něj dlouho neviděli, také ansámbl se snažil. Jenže jeho limity jsou někdy až tragikomické; nezapomeňme, že nejúspěšnější operní inscenace první scény poslední doby posílili výjimeční hosté, nebo dokonce celé soubory.

Pochopil například Miroslav Švejda, že má hrát a zpívat charakterní postavu Michálka, človíčka z lidu, a ne jakéhosi křečovitě gestikulujícího rytíře s robustním, navíc opotřebovaným a selhávajícím tenorem? Představitel Raracha by měl disponovat průrazným, démonickým, pohyblivým hlasem a velkým charismatem. Miloslav Podskalský nemá bohužel ani jedno. Jiří Sulženko Beneše spíš jen nezněle odmluvil, než odzpíval. Pavla Vykopalová zpívá Záviše tak na úrovni konzervatoře, kdy zpěvák má talent, ale nikoli sílu a techniku.

Soprán Dany Burešové v roli Hedviky nezní přirozeně, navíc jí téměř není rozumět. Z průměru nevybočil ani pár Katušky a Jarka v podání Věry Kavanové-Poláchové a Valentina Prolata - ten ovšem zpíval v ohlášené indispozici. Jedině Ivan Kusnjer v roli Voka jako by přišel z vyšší ligy. Zřetelně artikuluje, jeho baryton má barvu, techniku, nese se do hlediště. Kusnjer není rozený herec, ale v Pountneyho režii podal i výmluvnou jevištní kreaci.

Čertova stěna v podání Davida Pountneyho.