Michal Prokop pozval do své televizní talk show Nic ve zlým dva slovenské filmaře působící v Praze, Juraje Jakubiska a Fera Feniče - a výsledek? Žádné stesky, naopak podle jejich mínění dopadla česká kulturní veřejnost na jedničku. "Jsem rád, že ta slova zazněla od lidí, kteří se tu nenarodili a okusili, zač je toho loket, snad to z jejich úst působí věrohodněji," říká Prokop, osobnost hudební i politické scény, o dialogu připraveném pro zítřejší podvečer na Primě.
Režisér Jakubisko, žertem představený jako tvůrce, o jehož "mnoha krocích velmi výrazně rozhoduje manželka", lituje jediné věci. Příliš dlouho prý museli umělci používat jinotaje a podtexty, takže zapomněli, že ve světě už taková řeč nefunguje. "Ale tady je to krásné, ve výsledcích návštěvnosti dobrý český film předčí film americký, lidé chodí na výstavy, na koncerty," libuje si Jakubisko. Také Fenič oceňuje, že zdejší diváci hledají ve filmech svou vlastní realitu. "A přese všechno je česká společnost velice kulturní; nehledě teď třeba na výslednou kvalitu, nikde jinde se netočí ročně dvacet filmů na deset milionů lidí. A když jsem v Rusku vyprávěl, že děláme za rok sto autorských dokumentů, prostě mi nevěřili," dodává šéf společnosti Febio. Vadí mu jen, že víc jsou slyšet "vzlyky neúspěšných autorů", jako by prý každý, kdo film vystudoval, měl právo točit.
Feniče a Jakubiska dělí nejen generace: první z nich je "klasický pražský Slovák", který tu žije od dob studií a do bratislavské Koliby jezdíval pouze za prací: "Když mě odtud vypudili, neměl jsem na vybranou." Jakubisko naopak přesídlil až po rozdělení republiky: předtím ještě stačil - prý jako jediný nestraník mezi lídry ODS - vést tuto stranu na Slovensku do voleb. "Vyhráli jsme, jenže na špatném území," směje se nyní. Za první projev v češtině se mu sice dostalo otázky, zda nepochází z Bulharska; nicméně vrátit se nehodlá - a Fenič také ne. "Česká společnost je ke mně velmi tolerantní, s výjimkou jednoho opilce, co mne posílal domů," vzpomíná Fenič.
Oba filmaři podobně pojmenovávají rozdíly mezi českou a slovenskou mentalitou. "Je to věc temperamentu, sám ještě občas reaguji expresivněji," přiznává Fenič. Jakubisko zase svou volbu přirovnává k putování mezi Slovenskem čili "citovější matkou" a Českem coby "rozumovějším tátou". A má po ruce i další příměry: tuzemský občan prý nové auto schová o tři bloky dál, aby mu lidé nezáviděli, Slovák naopak vůz hrdě vystaví všem sousedům na očích. A s novým postřehem přišel ze školy Jakubiskův malý syn před prvními zdejšími vánocemi: zjistil totiž, že Čechům prý musí kupovat dárky rodiče, kdežto "nám Slovákům" je přece dává Ježíšek zadarmo.
Proč chtějí zůstat tady? "Mám už málo času - a tudíž štěstí, že mohu dělat film. Těžko vysvětluji, že na Slovensku bych zase musel celé dny telefonovat, psát petice, zkrátka dělat politiku," říká Jakubisko. A Fenič přitakává: "Kdykoli jedu na Slovensko, jsem unaven z toho, jak si pořád stěžují. Já pracuji; jsem spokojený." Doba, kdy umělci vystupovali v rolích politiků, podle obou filmařů pominula, politika se má profesionalizovat. A co když se třeba Lucie Bílá angažuje před volbami? "Má na to právo jako každý občan své země, pokud je to z přesvědčení; proč by měla mlčet jen kvůli tomu, že je slavná?" diví se Fenič. Za nesprávné naopak považuje, když umělec slouží politikům cizí země za honorář.
Po filmařském díle se k politickým dvojicím vrátí i Prokopův pořad. Výjimku tvoří duo zpěváků Přenosilová - Bobek, natáčené dnes, a Prokop doufá, že se splní i předvánoční příslib - účast manželů Klausových
- sobota 17. října 1998
