I ve slovenském filmu se po "druhé revoluci" objevuje otázka: Mávneme nad minulostí rukou a půjdeme dopředu, nebo budeme zkoumat prohřešky předchůdců? "Nemáme moc času na to dívat se zpět, chod institucí nejde na chvíli zastavit," říká Dubecký. "Nicméně trvám na tom, aby ty jednoznačné, prokazatelné věci byly pojmenovány a prošetřeny. Nejde o pomsty a čistky, ale o nutné nastolení právního stavu." Na konkrétní soudy je prý ještě brzy, přesto Dubecký předvídá, že některé z afér nastřádaných za poslední tři čtyři roky bude řešit v součinnosti s generální prokuraturou.
Za minulé éry stát utrácel peníze hlavně na projekty posvěcené "národním duchem". "Ve Slovenské televizi bude sporných smluv nejvíc, tam už pracuje Nejvyšší kontrolní úřad," vypočítává Dubecký. Zvláštní kapitolu představuje obří filmový projekt Jánošík; ten se také prošetřuje. Přes upomínky není uhrazen členský poplatek v mezinárodní organizaci producentů FIAPF, na světlo vyplouvají nepochopitelné pracovní smlouvy v Dubeckého úřadu, podle nového šéfa vystavené na "potěmkinovské funkce, které nikomu a ničemu nesloužily". Bývalý management si přidělil tak vysoké platy, že na odstupné při jejich odchodu stát ani nemá.
"V den, kdy jsem si měl jít k ministru kultury Kňažkovi pro jmenovací dekret, přišel nějaký člověk s papíry - prý o nic nejde, jen formalita, ať dám pár razítek, co můj předchůdce nestačil," vzpomíná Dubecký. "Naštěstí jsem si to přečetl; nevím, kdy to stihli sepsat, ale šlo o smlouvy, kterými bych se zavázal k sankcím za 36 milionů korun. Místo razítek jsem to s ministrem hned probral."
Odborníci dále zkoumají smluvní závazky studia Koliba, bratislavské obdoby Barrandova, a také podivné okolnosti jeho privatizace. "Filmový ústav dělával mezi lidmi z Koliby a jejich přáteli na ministerstvu kultury jen listonoše," vysvětluje Dubecký. "Kromě toho se podmínky privatizace Koliby nedodržují - například zachování filmové výroby. Jediné, co tam právě dělají, je Fontána pre Zuzanu 3, ale pouze v laboratořích."
Některé filmy, na něž byly přiděleny finance, už se zastavit nedají - například Ťapákův snímek Ako divé husy, líčící historickou emigraci Slováků, nebo buditelský videotitul Pribina, odvysílaný už televizí; přišel prý na šestadvacet milionů. "Velmi zajímavé financování provází také film o horolezci, který vezl do Bolívie Štefánikovou bustu," vypočítává Dubecký. "Mohu jen doufat, že zastavíme životopisný projekt Martin Kukučín; i ten obnáší něco přes dvacet milionů - a přitom nebyly peníze na projekt Martina Šulíka, jejž chystá s Dušanem Duškem." Za vrchol minulé arogance pokládá už uváděný televizní seriál Horská služba - i tatranští záchranáři prý proti němu protestují.
Hlavním úkolem však bude najít optimální model financování slovenského filmu. Český vzor - tedy koruna ze vstupného - nemá smysl, když přijde do kin sotva pět milionů lidí ročně. Dosavadní státní fond Pro Slovakia měl patnáct komisí - z toho jen jednu pro film. A ještě se stávalo, že si podporu "přiklepli" sami členové výběrové komise. "To už se nesmí stát," horuje Dubecký. "Naštěstí po volbách dostali chuť do práce mladí a znovu chtějí točit klasikové jako Dušan Trančík a Peter Hledík." Kariéru zahájil tím, že "sám na sebe" poslal hloubkovou kontrolu - aby vůbec poznal stav věcí. "Musíme se poučit také z vašich chyb," dodává Peter Dubecký.
