Škvorecký napsal sci-fi

Vydal by Petrov, zavedené nakladatelství české literatury, rukopis zvaný Pulchra příběh o krásné planetě i tehdy, kdyby nešlo o rukopis Josefa Škvoreckého, nýbrž by tento text poštou poslal autor dosud neznámého jména? Pochybuji. Novela vznikla předloni a vloni. Je to však zcela jiný Škvorecký, než jsme dosud byli zvyklí. Děj je vsazen do první poloviny 32. století. Osazenstvo kosmické lodi, jež vystartovala ze Země, přistane na planetě Pulchra.

Tam je skoro všechno jako na Zemi - až na to, že na Pulchře neexistují centrální moc a války. Pulchřané jsou jednoho národa (mluví americkou angličtinou), neptají se po otázkách stvoření, smyslu, víry, hříchu, viny; prostě vznikli spolu se svou planetou.

Sexem jsou ovládáni jen dvakrát za život, když mají zplodit potomky. Na rozdíl od vypravěčky příběhu, členky oné meziplanetární výpravy, to jsou docela šťastné bytosti.

Mladá a půvabná vypravěčka se cítí být na rodné Zemi cizinkou. A navzdory vlídné civilizaci na Pulchře, byť i ta má některá svá úskalí, cestovatelka pozná, že ani tam nepatří. Zpět na Zemi se jí nechce, nicméně musí spolu s ostatními členy posádky nasednout do lodi jménem Templeton a vyrazit směr Země.

K rodné planetě však míří asteroidy. Posádka sleduje, jak Země se mění v trosky. A Templeton z technických příčin už nemůže zpět na Pulchru...

Nejen závěr té novely je pesimistický. Na Zemi 32. století je všechno duchovní už pouhou historií nebo stojí absolutně na okraji; slovo Bůh je prakticky neznámé. Právě se hlasuje o legalizaci nekrofilie, lidé se klonují, lásku vytlačily vztahy, na špatné svědomí se bere lék Conscientin.

Je nabíledni, že Škvorecký v anti-utopii domýšlí to, co pozoruje (nebo si myslí, že pozoruje) kolem sebe, respektive co ho na dnešku irituje a rozesmutňuje.

Josef Škvorecký
Pulchra - příběh o krásné planetě

Petrov, Brno 2003, 140 stran, náklad a cena neuvedeny.

Ve vyprávění se objevují jeho milované saxofony (hrají na ně muzikanti na Pulchře), které vypravěčka, autorův zástupný hlas, vnímá takto: "Saxofony se stříbrně leskly a tekla z nich melodie, která mi, bůhví proč, připomněla med. Plástve medu. Z těch houkaček se krásně táhnul, houpal, někam odvanul můj smutek."

Pobyt ve světě, kterému nerozumím, a už ani rozumět nechci. To byl možná hlavní motiv, s nímž autor Pulchru stvořil. Každopádně však takový je stěžejní čtenářský dojem z této prózy: a to od jednotlivostí, od "zamrzlých", archaicky postavených vět ("Moje spolužačky byly v disku denně," vzpomíná vypravěčka na tančící mládež), až po celek.

Ten je tezí, pro jejíž vyjádření si autor vypomohl prostředky sci-fi. Nakolik vesmírné reálie obstojí mezi experty na tento žánr, to je jiná věc. Na mě, jako sci-fi "laika", působí s nechtěnou legračností, potažmo smutkem nad tím, kudy se to vydává devětasedmdesátiletý Josef Škvorecký.

Jenže psaní je pro člověka jeho typu posedlostí, která jej téměř jistě drží při životě - a takto lze Pulchru vzít na vědomí a chápat ji. Literatura je pro Josefa Š. celý život, ale život je téměř vždy víc než literatura: a tudíž je třeba v zájmu života, svého pobytu na Zemi, psát, i když už mám takříkajíc hotovo.

Josef Škvorecký a Zdena Salivarová po příletu do Prahy, 7. 4. 2000

Český spisovatel a laureát Broumovské literární ceny Josef Škvorecký.

Josef Škvorecký a Zdena Salivarová.