Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak čarovaly Žítkovské bohyně? Vychází eseje, jež inspirovaly Tučkovou

  9:41aktualizováno  9:41
Když psala Kateřina Tučkové své Žítkovské bohyně, jezdila na Kopanice sbírat rozhovory a listovala si ve vlastivědných knihách Jiřího Jilíka. Nyní jeho eseje o Žítkové vycházejí. Vzpomíná v nich i na poslední vědmu Irmu Gabrhelovou, která zaříkávala ještě ve čtyřiadevadesáti.

Obal knihy Žítkovské čarování | foto: www.knihcentrum-revue.cz

Držitel Ceny Egona Erwina Kische a bývalý učitel z Vlčnova Jiří Jilík se lidovou kulturou i regionální historií Slovácka zabývá už od osmdesátých let minulého století. A román Kateřiny Tučkové se nakonec jmenuje stejně jako první Jilíkova studie. Teď jeho doplněné a lehce přepracované eseje o bohyních vycházejí souborně pod názvem Žítkovské čarování.

Vypráví nejenom dějiny léčitelek a bylinkářek z československého pohraničí, ale vzpomíná i na poslední bohyni Irmu Gabrhelovou, s níž se už Tučková nesetkala - Gabrhelová zemřela v lednu roku 2001, jako by své vědění už nechtěla nebo nemohla přenést do nového milénia.

Bývala sama v chalupě odříznuté od lidí, kam se v zimě nikdo nedostal i několik týdnů, ani do kostela do Starého Hrozenkova chodit nemohla. "Šak nětreba mi. Mám Panenku Máriu a k téj sa modlím," vyprávěla čtyřiadevadesátiletá čarodějka Jilíkovi, který za ní přijel v devadesátých letech kvůli reportáži do novin.

Sochu Panny Marie měla Gabrhelová v přístěnku, kam chodívala klečet. Ještě v tomhle požehnaném věku bohovala, tedy pomáhala lidem od zlého. Ať už tím zlým byly nemoci nebo nešťastná láska. Jilík vzpomíná, že ještě ten podzim se v chalupě netrhly dveře. "Ból tu u mňa sudca, krajský sudca, že mu ušla manželka. Chce, aby sa mu domov vrácila. No eště něviem, jako to dopadlo, však je to dva týdně, ňjé viac," sdělovala Gabrhelová.

V nemilosti u církve i komunistů

Přestože píše Jilík populárně-naučnou studii, vtáhne čtenáře do drsného kraje velmi silně. Na rozdíl od románu může taková esej zveřejňovat i fotografie: jsou tu portréty posledních bohyní i chaloupky rozstrkané po kopanických kopcích, strážnické slavnosti i tradiční kroje, také fotky z archivů staro- usedlíků, které dokumentují Kopanice ještě v polovině minulého století jako zapomenutý tradiční kraj. Mimochodem chalupu poslední bohyně Irmy Gabrhelové koupil nový majitel, velmi citlivě ji zrekonstruoval a tvrdí, že má občas večer pocit, jako by se místnost naplnila duchem zemřelé. "Když je tu s námi, třeba se jí tu líbí a určitě s našimi počiny souhlasí," cituje Jilík muže.

Autor předkládá čtenáři také historky, které se tradují o jednotlivých bohyních počínaje Dorou Šurmánkovou z Vyškovce přes vyprávění fanatického faráře Josefa Hofera, který se snažil bohování vymýtit, po známou Pagáčenu nebo návštěvu Aloise Jiráska či Amalie Kutinové u bohyní. Některé zveřejněné texty jsou i víc než sto let staré. Bohyně to neměly jednoduché vlastně v žádné naší historické etapě, nejprve je pronásledovala církev, potom nacisté, nakonec komunisté. Jilík drží v citacích kopaničářské nářečí, které ovšem nemá jednotnou formu a mění se od vesnice k vesnici. Ve slovníčku, který připojuje, se tak čtenář dozví třeba i to, že kouzlo se řekne čařisko a korhél znamená opilec.

Jilíka fascinovaly bohyně z Žítkové dávno před tím, než je Kateřina Tučková objevila českým čtenářům. Díky jeho pátrání si teď zpětně mohou čtenáři ověřit i to, že Tučková ve své knize maximálně ctila fakta, byť jde o beletrii. A vrátit se na Kopanice alespoň v duchu.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.