Skupina Air zastavila čas

Francouzské duo Air, jež tvoří hudebníci Nicolas Godin a Jean-Benot Dunckel, prorazilo v devadesátých letech mezi respektované angloamerické skupiny. Za své je přijali rockeři, stejně jako ctitelé elektronické taneční hudby.
Poslechněte si ukázky z nového alba - ikona audio.

Jedněm vyhovuje psychedelická fantazie a kompoziční umění na klíčových albech Moon Safari (1998) a 10,000 Hz Legend (2001), druhým zase schopnost Air tkát rytmické zvukové koberce.

Na nové desce, nazvané Talkie Walkie (přesmyčka z názvu přenosných vysílaček, jimž se říká walkietalkie), Air tyto schopnosti rozvinuli až k široce přístupné líbivosti. Barvy zvuků jsou tak čisté, průzračné a starosvětsky zaoblené, až vyvolávají pocity nostalgie. Třeba ve skladbách Universal Traveler nebo Alpha Beta Gama, kterou Air okořenili ležérním pohvizdováním.

Vzdušný vokál hostující Jessiky Banksové a flétna Malika Mezzadriho čechrají píseň Cherry Blossom Girl. A za nadýchanou skladbu Run, obloženou polštáři prchavých sborových vokálů, by se nemusela stydět ani irská popová víla Enya.

Hudba šedesátých let stejně jako smyčcové minimalistické plochy ve stylu Philipa Glasse (skladba Mike Mills) nebo pinkfloydovské kytarové ornamenty (Surfing On A Rocket).

Navíc Air pokračují tam, kde skončil jejich krajan Jean Michel Jarre, řecký mág Vangelis či britská kapela Art Of Noise. Moderní hudební stroje, předoucí rytmicky v pozadí, modelují tvárný základ pro kytary, basu, cimbál, piano nebo vokály. Air skvěle vyvažují umělé a živé zvuky.
 
Deska Talkie Walkie není hudebně objevná, na druhou stanu hudba Air je dokonalá jako moderní architektura, která se inspiruje tradičními styly. Okouzlení z průzračných zvuků i sošných melodií je velmi nakažlivé. Rychle se přenese na posluchače, jemuž Air při vnímání tohoto alba nekladnou žádné překážky.

Přitom krásné pohodlí desky Talkie Walkie sahá až na samu hranici kýče. To je paradoxně jediný dráždivý moment v muzice Air, která rezignovala na hudební hledačství.

Air vytvořili umělý nostalgický svět, ve kterém hudba zurčí jako malebný potůček a v němž se vlastně pozastavil čas. Tento styl vyvolává úžas díky své vybroušenosti. Ovšem diktát jakési studené krásy, zbavené lidské „špíny“, hudbu Air o cosi ochuzuje.

Na vlnách relaxace. Francouzská dvojice Air říká, že skládá hudbu, která se hodí k dobrému jídlu a pití.


Témata: Philip Glass, umění