Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Letošní Pražské jaro vstoupí do dějin. Díky Mé vlasti po vídeňsku

  17:55aktualizováno  17:55
Každý festival potřebuje správnou tečku. Monumentální Symfonie č. 7 Krzysztofa Pendereckého, která v pátek uzavřela Pražské jaro, jí bezesporu byla. Zvlášť když dirigoval skladatel osobně. Největší událostí letošního ročníku však zůstalo jeho zahájení.

Skladatel a dirigent Krzysztof Penderecki řídil závěrečný koncert Pražského jara | foto: ČTK

Pendereckého dílo, nesoucí podtitul Sedm bran jeruzalémských a komponované roku 1996 k oslavám třetího tisíciletí existence města Jeruzaléma, kombinuje zvukovou okázalost s perfektním řemeslem, intelektuální vklad s komunikativností. Rozměrná skladba, zahrnující i recitaci v hebrejštině a vyžadující speciální nástroje jako tubafon, vyrobený z umělohmotných trubek, vyzněla se vší grandiózností i spádem. Jistěže díky samotnému Pendereckému, ale také Symfonickému orchestru Českého rozhlasu, Slovenskému filharmonickému sboru a polským sólistům.

O večer se nezvykle podělili dva dirigenti. Úvodní Serenádu pro orchestr Iši Krejčího, inspirovanou Mozartem i lidovými písněmi, nastudoval Maciej Tworek. Jakkoli jde o jiskřivou kompozici, vedle Pendereckého vyzněla jako nenápadný předskokan.

Závěrečný koncert byl rozhodně událostí, i když nevejde do dějin tak, jako zahajovací večer. Názory na způsob, jakým Vídeňští filharmonikové s Danielem Barenboimem provedli Mou vlast, se přirozeně různily. Faktem a Barenboimovou zásluhou zůstává, že tento světoznámý umělec ze Smetanova díla učinil jedno z hlavních témat své vlastní sezony, několikrát ho provedl v řadě evropských měst a přispěl tak k jeho propagaci. Za to zaslouží poděkování.

Z většiny dalších vyslechnutých orchestrálních koncertů už se žádný další tomuto dojmu nevyrovnal. Do paměti se ale rozhodně zapsali někteří sólisté. Mladý pianista Lukáš Vondráček potvrdil, že světová klavírní elita s jeho ďábelskou i básnivou hrou musí počítat jako s velkou konkurencí. Německý pianista Alexander Lonquich do ní patří už delší dobu. Jeho provedení Mozartových klavírních koncertů poskytlo zážitek z kombinace individuálního emocionálního vkladu a stylové kázně. Lonquich také řídil soubor Camerata Salzburg, ale je rozhodně větší klavírista než dirigent. Houslisté Maxim Vengerov a pianista Jan Lisiecki, kteří přijeli s torontskými hudebníky, mozaiku sólových instrumentalistů na úrovni doplnili.

Pěvkyně Lindsey zazářila

Operní recitál Diany Damrau kromě samotného umění německé sopranistky umožnil vydat se do světa oper Giacoma Meyerbeera, které se dnes příliš neuvádějí. Americká mezzosopranistka Kate Lindsey zpívala „jen“ v rámci večera Orchestre de Paris, ale její podání Písní z Auvergne od francouzského skladatele Josepha Cantelouba bylo skrytou perlou festivalového programu. Do skvěle posazeného a nesoucího se hlasu a citlivého přednesu se člověk okamžitě zaposlouchal. Z originálně zpracovaných lidových písní Lindsey vytěžila bezpočet odstínů vážných i žertovných.

Fotogalerie

Ostatně i hra orchestru, který vedl Thomas Hengelbrock, patřila na festivalu k tomu nejlepšímu, dala by se zařadit hned za Vídeňské filharmoniky. Francouzi napřed předvedli barevná kouzla ve skladbě Daphnis a Chloé od Maurice Ravela a poté zahráli Musorgského populární Obrázky z výstavy, které instrumentoval právě Ravel. Jejich elegantní, uhlazené, vytříbené podání potvrdilo, že o toto dílo se svým způsobem rovnocenně dělí ruská i francouzská hudba. Teprve zpětně si člověk uvědomil, že během koncertu nejspíš odešel z tohoto světa Jiří Bělohlávek... Jeho úmrtí vrhlo stín na závěr letošního Pražského jara, jehož byl Bělohlávek prezidentem.

Oproti konkurenční Dvořákově Praze má festival (zatím) stále výhodu v podobě dlouhé tradice. Vyhovět chce očividně širokému spektru posluchačů, pohybujícímu se ve světě klasické hudby a v mírných vzdálenostech od něj, proto v programu nechybí odbočky do etnické či jazzové hudby. K promyšlené multižánrovosti to ovšem má daleko a srovnatelné evropské festivaly klasické hudby zase nepotřebují lákat třeba na tradiční čínské tance. Od Pražského jara se prostě čekají takové počiny jako byl letošní zahajovací koncert.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Tomáš Hajíček, Krucipüsk (Votvírák, Milovice, 17. června 2017)
Za tři, hlásí návštěvníci Votvíráku. Hudbu i prostředí hodnotí průměrně

Jeden z největších festivalů, které se během letní sezony v Česku konají, si od návštěvníků a čtenářů iDNES.cz odnáší školní trojku. Votvírák minulý víkend v...  celý článek

Foo Fighters v O2 areně, 15. 8. 2012 (Dave Grohl)
Foo Fighters vezou hity, novinky a možná dojde i na malé překvapení

Už v úterý se do Prahy po pěti letech vrátí slavná kapela Foo Fighters. V O2 areně by měla zahrát kromě hitů i písně z chystané desky Concrete and Gold, která...  celý článek

Lorde s cenou za nejlepší píseň (Grammy 2013)
RECENZE: Proti vrstevnicím je dvacetiletá Lorde zase o krok napřed

Když v šestnácti vydala svou první desku Pure Heroine, stala se z toho velká senzace. Nejen proto, že se nahrávka novozélandské zpěvačky, která si říká Lorde,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.