Mezi návštěvníky středeční reprízy novinky Divadla na Vinohradech se objevilo i velké množství mladých tváří, do hlediště zřejmě dorazila celá třída nějaké střední školy. Vzhledem k nedávné premiéře komedie Když ptáčka lapají..., kde se přední česká scéna přihlásila k tomu nejlehčímu žánru a nabídla divákům rozřehtanou veselohru nevalné úrovně (recenze zde), se mohl divák podivit, zda další komedie s názvem Škola žen je i přes Molierovo autorství skutečně tím nejvhodnějším uvedením mladých diváků do světa divadla.
Dramatická a komorní linka zdejšího repertoáru si svou kvalitu udržuje nadále, ale co se týče komedií, pokoušela se vinohradská scéna poslední roky příliš protnout s nabídkou komerčních scén. Jisté pochyby byly proto na místě.
A o to větší se konalo překvapení. Zmíněným středoškolákům a všem divákům totiž režisér Juraj Deák nabídl kvalitní kus hodný předpokládané úrovně vinohradské scény. Školu žen napsal divadelní klasik jako svou první velkou komedii. Chtěl v ní dokázat, že i nízký žánr, za který byly v jeho době komedie považovány, může vyprávět velký příběh. Vložil do něj navíc vlastní zkušenosti z manželství s výrazně mladší ženou a strach z nasazování parohů.
V hlavní roli kusu, který do češtiny přebásnil herec zdejšího ansámblu Jiří Žák, se objevil Tomáš Pavelka. Herec, který ještě minulou sezonu působil ve Švandově divadle, tak na Vinohradech dostal první velkou roli. A zhostil se jí skvěle. Celý úspěch Školy žen v podstatě stojí a padá s ním. Pavelka jako Arnolf, pán z Pařezova, který si doma odmala hýčká svou svěřenkyni a doufá, že z ní vychová hloupou, ale velice poslušnou ženušku, je k neudržení.
Škola ženDivadlo na Vinohradech premiéra 21. dubna 2017 režie: Juraj Deák hrají: Tomáš Pavelka, Tereza Terberová, Dominick Benedikt, Jan Šťastný, Simona Postlerová, Marek Holý, Jiří Plachý, Václav Svoboda / Jiří Žák, Vojtěch Bartoš / Marek Adamczyk |
Pódium patří jen jemu, přesně rytmizuje své promluvy, dokáže pobavit pouhým pohledem. Krok s ním drží i ostatní herci, zaujme třeba Dominick Benedikt, už svým nástupem v disco rytmu.
Deákova režie je vůbec citlivá, na jednu stranu uctivá ke klasice, na druhou stranu se nebojí podobných recesistických pomrkávaní po divákovi. Potěší i scéna Jana Duška, vstupy s prosvícením plátna či houpající se postelí jsou příjemným a nenásilným osvěžením.
„Když je muž důstojný, důstojně umí nosit i parohy,“ zní jedna z hlavních idejí Molierova kusu. To se dá parafrázovat i na celou vinohradskou Školu žen. Když se inscenuje důstojně, lze důstojně nabízet i takto lehkou komedii.
