Režisér, který znovu obsadil romské neherce ze svých předešlých děl Cesta ven a Nikdy nejsme sami, sice mluví o dokumentární pohádce, ovšem hrdinovi předepisuje bezelstnost hraničící až s dětinskostí. Jako by bláhové útěky za nadějí, že jinde se žije líp, chtěl zaobalit dojemnou nevinností.
Hrdina při cestě Evropou vedle hudebních produkcí sice dál krade, ale jen aby se dostal za svým snem, posléze za svou láskou, u níž mu ani nevadí, že se dala na prostitucí. A že znovu zabředne do zločineckého prostředí? To je prostě rodina, pořád lepší, než aby doma znovu prodával pervitin.
Představitel hlavní role Julius Oračko, kterého tvůrci dostali z vězení na podmínku v půli trestu, je fotogenický i přirozený za všech okolností, ale plní roli figurky postrkované dost chudou autorskou tezí.
Na rozdíl od Bezstarostné jízdy jej nežene rebelie svobody a na rozdíl od Prázdnin pana Beana, kde hrdina též bez peněz šel do Cannes se ztraceným hochem, se stará jenom o sebe.
Pocitově, zejména díky kameře, má Skokan podmanivou letní náladu, která rozbíjí postupně sílící monotónnost naivní pouti odnikud nikam. Také sociální nátlak z něj nečiší tak okatě jako z jiných Václavových děl. Ale tulácký výlet Francií a Itálií si zjevně vychutnali více sami aktéři Skokana než jeho diváci.
