Deutsche Oper, jež uvedla kontroverzní operu uvedla v pondělí, byla již odpoledne v obležení televizních štábů z celého světa. Po muslimech, kteří by protestovali proti prezentaci useknuté hlavy Mohammeda, však nebylo vidu ani slechu.
Inscenace režiséra Hanse Neuenfelse je docela dobrá, ale nikoli výjimečná. Neuenfels rád provokuje, dokáže však přijít i s určitou myšlenkou. Příběh o krétském králi Idomeneovi, který výměnou za svou záchranu z rozbouřeného moře slíbí Poseidonovi život prvního člověka, kterého potká na pevnině (netuše, že to bude jeho vlastní syn Idamante), vykládá jako střet člověka s božstvem.
Anděl s kolem
Jednoduchá scéna připomíná manéž, vzadu ohraničenou červeným závěsem. Velekněz Arbace je principálem ve fraku a cylindru. Neuenfels předvádí obrazy, které jsou někdy silnější, jindy slabší. Odkazují například na dětství hrdinů – trojská princezna Ilia, milující Idamanta, zpívá svou úvodní árii u stolu, za nímž sedí bíle nalíčené přízraky mrtvých bratrů a otce. Princezně Elektře, dceři Agamemnona, se zase ve vzpomínkách vybavují její sourozenci.
Občas po jevišti poskakují satyrové, objeví se anděl s velocipedem. Kostýmy jsou směsicí civilnosti a stylizované módy 18. století. Stěžejnímu výjevu však nelze upřít sugestivitu: přichází ve chvíli, kdy se má z moře vynořit netvor, jenž ohrožuje lid a mstí se tak králi váhajícímu obětovat syna. Namísto příšery se na vyvýšeném pódiu objeví po boku Poseidona symbolické figury Buddhy, Ježíše Krista a Mohameda. Pod nimi se dav ohrožuje sekerami.
Myšlenku, že každý náboženský systém se může zvrátit do fanatismu, tupé symboliky a obětování lidských životů, připomíná Neuenfels ještě ve chvíli, kdy zástupci náboženských systémů svorně přihlížejí chystanému usmrcení Idamanta. Jakmile zasáhne princezna Ilia a nabízí se jako oběť, proroci znervózní.
Idomenea trefí šlak
Lidská vůle a snaha změnit vlastní osud zvítězila nad "shůry" danou předurčeností. Osvobozující výrok, jenž Idamantovi daruje život, Ilii i korunu, nepronáší bůh, ale anonymní hlas z bedničky připomínající reproduktor. Přes dobrý konec se Idomeneo nakonec rozhodne vyřídit s bohy účty jednou provždy. Jen co dozní poslední takt, vrátí se na jeviště s krvavým pytlem, z něhož postupně vytáhne hlavy a položí je na židle.
Jenže vyšší moc možná přece jen není tak ochromena: sotva totiž Idomeneo dokoná svou pomstu, trefí ho šlak. Je to sporná, nicméně legitimní koncepce, celkem přesvědčivě ztvárněná. Provokuje, ale přemýšlivého člověka, pro nějž náboženství nespočívá v povrchních symbolech, nemůže urazit. Neuenfels má ovšem za sebou invenčnější a umělecky skandálnější inscenace. Lepší produkce Idomenea existují i po hudební stránce.
Těžko soudit, nakolik hysterická atmosféra poznamenala výkony, ale orchestr pod taktovkou Ralfa Weikerta působil spíš nevýrazně a zdrženlivě. Zpěváci hráli s velkým nasazením, pěvecky však nebylo vše v pořádku. Představitelka Idamanta Mihoko Fujimura měla problémy s intonací, sopranistka Victoria Loukianetzová svým menším hlasem nedokázala působivě vyjádřit vášnivou Elektru. Jasný svěží hlas nicméně předvedla mladá americká sopranistka Nicole Cabellová v roli Ilie a také tenorista Raúl Giménez podal coby Idomeneo solidní výkon.
Bylo to mnoho povyku pro nic, respektive mnoho povyku pro standard.
W. A. MOZART - Idomeneo
Deutsche Oper Berlin, Režie Hans Neuenfels, scéna a kostýmy Reinhard von der Thannen, dirigent Ralf Weikert. Premiéra 18. prosince.
Hodnocení MF DNES: 60%
