Sjón

Sjón | foto: Thomas A.

Když se potkáme na Islandu, vždy se s Björk rádi vidíme, říká Sjón

  • 0
Jedním z hostů pražského veletrhu Svět knihy, jenž skončil v neděli, byl i islandský spisovatel Sjón. V rozhovoru hovoří o svém vztahu k legendám i k českému surrealismu.
Sjón

Sjón, vlastním jménem Sigurjón Sigurdsson, je jeden z nejznámějších islandských spisovatelů. Do povědomí se dostal nejen svými básněmi a prózami, ale i texty pro zpěvačku Björk. Za písničku I’ve Seen It All z filmu Larse von Triera Tanec v temnotách byl dokonce nominován na Oscara a Zlatý glóbus.

Když jste na svých webových stránkách avizoval účast na Světě knihy, zdůrazňoval jste, že Praha je „město Golema“. Má tahle stará židovská pověst pro vás nějaký hlubší význam?
Ano, o židovskou historii Prahy se dlouhodobě zajímám. Začalo to tím, že jsem si přečetl Golema Gustava Meyrinka. Když si příběh Golema a rabbiho Löwa přečtete, přenese vás to do zlatého věku nejen pražského, ale celoevropského židovstva. A to mě zajímá.

Legendy jsou podstatnou složkou i vašich vlastních próz. Čím vás tolik oslovují?
Lidové příběhy, pohádky, mýty a legendy mě fascinují hlavně tím, že odpovídají na velké otázky současnosti prostřednictvím starých příběhů. Je snazší hovořit o dnešku skrze klasické příběhy. Legendy jsou tak vlastně mým nástrojem.

Sjón: Měsíční kámen

Ze stejného důvodu pracujete ve své tvorbě i s reálnou historií, jako je to třeba v Měsíčním kameni (více o knize zde)?
Dějiny jsou narativ, který vytvářejí mocní. Tedy zpravidla ti, kteří vyhráli nějaké války. A ti také vytvářejí legendy pro následující generace. Pro mě je to výzva, nějak se k dějinám postavit, a třeba je i trochu přepsat, protože se na ně dívám z jiného pohledu. V Měsíčním kameni je hlavní hrdina sice postaven do reálných dějinných událostí Islandu po 1. světové válce, ale má vlastnosti, o kterých oficiální historie mlčí. Události, které jsou kolem něj, vlastně zpochybňuje. Tím se jeho příběh dostává do současné roviny.

Sjón: Múza z lodi Argó

Právě vám v nakladatelství dybbuk vychází česky další kniha Múza z lodi Argó, která pracuje s motivy řecké mytologie. Islandský spisovatel a řecké pověsti, jak to jde dohromady?
Začalo to tím, že jsem chtěl napsat příběh o Valdimarovi, starém muži, který hlásá nadřazenost nordické rasy v závislosti na konzumaci ryb. A k tomu jsem potřeboval najít nějakou postavu, která by byla proti němu, která by jej zpochybnila. Zkoušel jsem různé možnosti, ale představte si, že v celé severské mytologii, plné mořeplavců, jsem žádnou takovou silnou postavu nenašel. Až v řeckých pověstech. Nechtěl jsem použít přímo Odyssea, jehož příběh už byl mnohokrát zpracovaný, ale našel jsem Argonauty. Z nich jsem použil etapu, která není tolik známá a vypráví o tom, kdy uvíznou na ostrově Lémnos.

Už několikrát jste použil slovo „zpochybnění“. Dá se říct, že snaha zpochybňovat je vaše autorská motivace?
Dá se to tak říct. Nejsem politický spisovatel, spíš polemický. Rád vytvářím v textu napětí. A toho lze nejlépe dosáhnout tím, že postavíte v příběhu proti sobě dvě postavy různých názorů. Začínal jsem jako surrealistický básník a surrealismus je postaven na tom, že staví proti sobě dva odlišné elementy, čímž vytvoří třetí, úplně nový. A pokračuji v tom i teď v próze. Zajímá mě, co se stane, když proti sobě postavím dvě postavy, které se vzájemně zpochybňují.

Sjón získal v roce 2005 za knihu Syn stínu nejprestižnější skandinávské literární ocenění, které uděluje Severská rada.

Je o vás známo, že vaše začátky ovlivnil český surrealismus. Jak jste jej objevil?
Jeden ze zázraků literatury je, že cestuje z místa svého vzniku na často i velmi vzdálená místa. A to se stalo básním Vítězslava Nezvala a Konstantina Biebla: z Prahy se dostaly do jednoho švédského literárního magazínu a odtud do jedné islandské antologie modernistické poezie. Tu jsem našel knihovně své matky, když jsem byl teenager. Pak jsem si dohledal Nezvalovu sbírku Praha s prsty deště, ta byla světově hodně překládaná, a tahle poezie mě naprosto okouzlila a má na mě celoživotní vliv. Ovšem oslovila mě nejen česká surrealistická poezie, ale i výtvarné umění. Zejména malířka Toyen. Mám její monografii, vydanou ve Francii, a jsem facinován pokaždé, kdy ji vezmu do ruky.

Máte kontakty i na soudobou českou hudbu. Spolupracujete s mladým skladatelem Ondřejem Adámkem na projektu Seven Stones. O jaký projekt jde a jak k němu došlo?
Já a Ondřej jsme byli nezávisle na sobě hosty rezidenčního uměleckého programu Berliner Künstlerprogramm. Bydleli jsme ve stejném hotelu a já jednoho večera slyšel z pokoje nad sebou podivné zvuky. Tak jsem se šel podívat, a tam Ondřej sestavoval hudební nástroj z vysavače a gumových balonků. Tak jsme se seznámili. Začali jsme si povídat a z toho vyplynula hudebně-básnická performance v Berlíně. Poté jsme byli osloveni festivalem v Aix-en-Provence k napsání opery Seven Stones, jež tam bude mít premiéru v roce 2018. Je založena na mých básních, jejichž základním tématem jsou kameny. Napsal jsem rámcový příběh, který se bude týkat Prahy a několika dalších českých měst.

Sjón

Když jsme u hudby, nemohu se nezeptat na vaši spolupráci se zpěvačkou Björk. Co mezi vámi tak jiskří, že vaše spolupráce je tak dlouhodobá?
Björk znám z doby, kdy jí bylo šestnáct a mně devatenáct. Můj nejlepší kamarád mi ji tehdy představil jako svoji dívku. Tak se dostala do naší skupiny, která se zajímala o literaturu, hudbu, film, výtvarné umění, to všechno se zvláštní orientací na surrealismus, zejména pak na surrealistickou tvorbu žen. Pro Björk i pro mě byla iniciační doba, kdy jsme se začali zajímat o umění, a to je základ, na kterém stavíme dodnes. A dodnes také platí, že když jeden z nás čte, vidí nebo slyší něco zajímavého, tomu druhému to doporučí. Tím si pomáháme růst.

Björk je dnes světová hvězda. Je vůbec šance, abyste byli v pravidelném kontaktu?
Björk žije napůl na Islandu a napůl v New Yorku. Ale když je na Islandu a oba máme čas, vždycky se spolu rádi vidíme a zajdeme do kavárny.

V 80. letech jste psal poezii, od 90. let výrazně převládá próza. Dá se říct, že poezii se vlastně souvisle věnujete jen texty pro Björk. Psaní básní vás přestalo bavit?
Básně píšu sice sice pořád, ale velmi pomalu a málo. Vloni jsem vydal sbírku po osmi letech. A ta předchozí byla sedm let od té před ní. Ale jak říkáte, poezie jsou i texty písní nebo libreta oper, ty se musejí započítat. Když už napíšu báseň, je to pouze v případě, že mám téma, které nelze jinak vyjádřit.