Pravda, snaha tu byla. Prima jako jediná neobtěžovala zvláštní féerií; v souboru zákulisních přebreptů a trapasů (což zkusila i ČT 1 v upoceně žertovných Událostech) ovšem bezděčně stvrdila dojem zdejší jediné televizní rodiny, když Jakuba Železného zaměnila za Jakuba Puchalského. Jinou oázou zůstala ČT 2. Hladila od písniček Buty a setkání Na Kloboučku, kde zpívali jen ti, co to opravdu umějí, a nepotřebovali ani diváky, ani nahraný smích, přes vydařenou čvrtníčkovskou satiru s Mattonim, který "už není", či s Planetou opic až po "multikáru" divadla Sklep, v níž krom chytrých písní zazářily továrníkův boj s proletariátem nebo etuda "o pohlaví umění". Snad bylo na ČT 2 trošku "přesklepováno" - jenže co platno, že Tomáš Hanák dokonale zlehčoval normalizační hity typu Už jsme prý dospělí, když ve stejné chvíli se z Novy linuly tytéž popěvky: zcela vážně, výpravně, zdobně a pod shovívavým oparem ovíněné nostalgie. Parodizované se zkrátka stalo znovu skutkem - a to je rázem po legraci...
Zářivá veleestráda na Nově totiž mohla nést podtitul: Petr Novotný vzpomíná, kterak dělával(i) minulé silvestry (mistra Menšíka připomněl už zkraje večera, kdežto jeho konkurent Eduard Hrubeš na ČT 1 pro změnu až před půlnocí). A mezi řádky znělo cosi z vieweghovských Báječných letech pod psa: Ano, i za oné mizérie jsme dělávali božskou srandu, leckdy jsme ty vcelku neškodné papaláše převezli, a vy, milí diváci, jste bývali stejní pašáci jako my - tak zač se stydět? Ohlédněme se! A přitom zužitkujme každého, kdo je po ruce: že Vladimír Železný a Jan Vávra neumějí zpívat? Nevadí, o to větší švanda to bude! Z defilé dávné popkultury až přecházel zrak, od Kotvalda s Hložkem k Daliboru Jandovi, co stále chce "žít jako kaskadér", od operetního reje k halekačce cimbálu, od Lunetiku se stařičkou Ovečkou ke šlágrům Karla Svobody. Pohříchu v pětihodinovém útvaru to jaksi "neodsejpalo": Novotného sebestředné vstupy i jednotlivé žánrové bloky (Fešáci, Mládkovy "klipy") byly stále delší a delší. Kde se šlo na jistotu (herecky skvělí Bohdalová - Šíp), humor zas zhrubl: erotika přec nezklame!
Ale ne že by večer na ČT 1 vyhlížel o moc jinak, byť zachoval formální "dělicí čáry" mezi běžnými pořady. "Veselé historky z natáčení" i z milosrdně zamžené minulosti měly jen chudší kabát (Donutilovo sólo vzniklo sestřihem záznamu, Bolkoviny průřezem minulých vydání), v Kufru se sice blýskly Šteindlerovy vražedné Zpívánky, ale jinak to vypadalo, že ČT 1 a Nova úzce spolupracují. Obě protřásly Mrazíka; obě ve stejnou minutu zvěčnily Náhlovského tvářičku; když jedni vtipkovali o špatné výslovnosti, druzí to nandali koktavým. Mimo retrohry stál pouze živý pořad S politiky netančím: zatímco vůkol vládlo smíření "takoví dobráci jsme byli všichni", Šimek s Bubílkovou si podrželi nové dělení světa na "my" dobří lidé a "oni" - zlí politici. Druh žertů sahal od volů a hovad až k zábavě silné, leč neradostné, při níž elita národa přemítala, kdo a kdy vlastně napsal bibli...
Obří televizní taškařice jako by se scvrkla do dvou neplánovaných symbolů. V prvém se pánové Klaus a Zeman ocitli v politováníhodné roli trpných klaunů, jejichž přípitek přehlušily ohňostroje. A v druhém, při finále Novy, kdy i její šéf dojat pěl, že jsme o rok starší, stačilo vestřihnout Čtvrníčkovu reklamní parodii s rytíři v brnění "Železný stárne - kdo umí, ten umí!"
Česká televize, Nova, Prima: Silvestr 1998.
