Po Osbornově Ohlédni se v hněvu, jímž se jakoby programově přihlásilo k určitému divadelnímu stylu a postoji, po mrazivé Krásce z Leenane Martina McDonagha a Filmu vo správným chlapovi Davida Mameta sáhlo občanské sdružení Naše Dobrovolné Divadelní Družstvo, jež má v Řeznické domovskou scénu, právě po Shepardovi. Simpatico je studií vztahu dvou přátel, které rozdělil společný zločin a společně milovaná žena. Jde o zvolna rozplétaný řetězec událostí a vztahů ovlivňujících život několika lidí kolem dostihového sportu. Téma vzdáleně připomíná Dostojevského Zločin a trest.
I zde pronásleduje svědomí ze spáchaného činu duši hlavního hrdiny, který touží po vykoupení. Ovšem jsme o století dál: Shepard se neubírá přímou cestou k duchovnímu rozměru zločinu a zoufalství, ale k reflexi využívá i směšnost, grotesknost, autorskou ironii, nadhled. Postavy staví do bizarních situací, kdy nemohou usnout a berou si deku, kdy navenek nepijí, ale lahev mají schovanou pod postelí. Na scénu přivádí i jakousi obdobu Soni ze Zločinu a trestu - přihlouplou Cecilii v podání Kateřiny Seidlové. Ta nic nechápe, pouze touží alespoň jednou uvidět kentucké Derby a v krizových situacích se zmůže jen na to, že stále opakuje, jak pracuje v samoobsluze.
|
SIMPATICO | |
| překlad | Dana Hábová |
| režie | Jiří Bábek |
| scéna | Adam Pitra |
| kostýmy | Tomáš Kypta |
| hudba | Tomáš Fröhlich |
| světla | Lukáš Pejchal |
Hartlova postava působí jednorozměrně a schematicky. Stejně problematický je i výklad starého, podvodným skandálem namířeným proti své osobě zničeného, na kariéru rezignujícího Simmse v podání Petra Křiváčka. Jako bychom sledovali recitujícího rozhlasového herce s důraznou dikcí, skrze niž však nedokáže vdechnout své postavě dramatický rozměr. O něco lépe vyznívají ženy, zvláště Rosie Jany Staňkové; i když i ony pouze figurkaří. A tak tíha inscenace leží na Vinnieho příteli a původci dávného podvodu, Carterovi Martina Zahálky, jenž se úkolu zhostil výborně.
Zprvu spěchající, krizi si nepřipouštějící, se pomalu - přes spoustu téměř coenovsky groteskních minipříběhů - stává vyhořelou troskou, která touží po jediném: usnout a zmizet tak z reality tohoto světa. Že se mu to podaří polonahému, na zemi a bez přikrývek, je hořkým koncem Shepardova dramatu i Bábkovy inscenace. Ta se však k němu prokousávala příliš monotónně a zdlouhavě, zaklesnuta v herecké i jevištní civilnosti let dávno minulých. Současné drama i film se ubírají razantnějšími a barvitějšími cestami. Přesto by neměla ojedinělá dramaturgická linie Divadla v Řeznické ani jeho "dobrovolné družstevní sekce" zůstat nepovšimnuta.
