Shakespeare je vždycky elegantní

Překladatel Shakespearova díla Martin Hilský vymění pracovnu za Pražský hrad, kde vystoupí se shakespearovským večerem Blázni a milenci a básníci. Vybral klíčové scény, například sonetový dialog Romea a Julie a milenecké rozhovory, ve kterých nejde jen o lásku, ale kde se projevuje měnící se řeč lásky.

Je překladatelská práce pro vás stále dobrodružstvím?
Ano, ale zároveň i těžká, zdlouhavá práce. Při překladu nespěchám a čas nad ním strávený se liší hru od hry. Překlad bere nejen čas, ale i duši. Jsem pomalejší typ a musím každou scénu prožít, teprve pak dostanu odvahu k řešením, která nejsou doslovná, ale vždy jdou po významu a smyslu originálu. Existují i situace bezvýchodné a někdy bývám v úzkých.

Zjišťujete, jak problém vyřešili autoři před vámi?
Při práci ne, dívám se později ze zvědavosti i obavy. Stává se, že dva překladatelé, pracující nezávisle na sobě, v téže době přijdou na podobná, třeba i shodná řešení. Nicméně jsou pasáže tak fixované, že je nelze říci jinak a není dobré je měnit - třeba "být, nebo nebýt". Překládám Shakespeara do dnešní řeči, ale příčí se mi aktualizace ve smyslu podbízivosti a přílišné hovorovosti.


Některé hry jsou hojně překládány, jiné leží ladem. Vyrovnávají se překladatelé raději s Hamletem než neznámým Periklem?
Přeložil jsem dosud nepřevedenou hru Dva vznešení příbuzní, ale Hamlet byl těžší. Těší mě však málo známé hry objevovat. Například Marnou lásky snahu, která se donedávna nehrála a možná ji právě můj překlad otevřel jevišti. Právě jsem dokončil trojdílného Jindřicha VI., naposledy přeloženého v Klášterského době. A užasl jsem. Ve starém překladu jsem hru sotva dočetl, nevyznal se v postavách a pořádně nevěděl, o čem je. Až nyní jsem zjistil, že poslední dva díly o válkách růží nejsou hry historické, ale politické. Je to karneval smrti, velká metafora obou růží, promítnutá do politiky, krveprolití, zrad, a to všechno v rytmu veselice.

Má neanglicky hovořící publikum výhodu, že nemusí zápasit s alžbětinskou angličtinou, nebo naopak přichází o slovní hříčky?
Hrát Shakespeara v cizích jazycích je zisk a dnes to vědí i Angličané! Vím, že v komedii plné slovní hry odpadá třicet až padesát procent hříček jako nesrozumitelných. Naopak překlad je může ozřejmit. Musí se vzdálit liteře, aby se přiblížil významu. Nebezpečí takových řešení je, zejména u erotických hříček, že nesmí být explicitní. Shakespeare je vždy elegantní.

Shakespeare se prý hraje stále proto, že přes něj vnímáme současnost. Jeho hry jsou přitom velmi zakotvené ve své době...
Nadčasovost u Shakespeara vyrůstá z časovosti, kterou bych nazval konkrétní univerzálou. Je omyl číst Shakespeara v domnění, že v něm narazíte na věčná moudra. Naleznete konkrétní lidskou situaci, ale s univerzálním přesahem. Pak mám ještě jedno vysvětlení, proč je tak oblíben. V době, kdy žil, existovalo dvojí tělo králů. Král měl fyzické tělo, které bylo smrtelné, a tělo mystické, což byla funkce královská a věčná. Každý král toto mystické tělo oblékal. Totéž se děje se shakespearovskými hrdiny. Hamlet má také dvě těla a do mystického vstupují tisíce těl herců. Každá doba chce dát Hamletovi vlastní tělo.

Shakespeare přerostl ostatní Alžbětince, Bena Jonsona či Christophera Marlowa. Čím to je?
Shakespeare není jen hvězda na Parnasu, ale též černá díra, která požírá ostatní. Velmi je ctím, ale Shakespeare přece jen vyčnívá univerzálností řeči. Marlowe má úžasný blankvers, ale jeho řeč není tak různorodá. Ben Jonson - úžasný dramatik! Nikdo nemá tak skvělé zápletky, vtipnější mluvu, ale málo platné, pokud jde o básnivost, opět vítězí Shakespeare.

Přispívají k Shakespearově popularitě teorie, že za jeho jménem se skrývá někdo jiný?
Určitě hrají roli a dnes víc než jindy, protože jsou medializovány. Paradoxně přitahují k Shakespearovi další pozornost. Pro mě není podstatné, zda autorem byl Shakespeare, ale fakt, že tu ty úžasné hry a básně jsou.


Témata: Martin Hilský