Berliner Ensemble - z inscenace Zhanobení

Berliner Ensemble - z inscenace Zhanobení | foto: archiv

Shakespeare jako vystřižený z dětského snu

Do rámu pohádky a dětského snu uzavřel dramatik Botho Strauss svou úpravu Shakespearovy rané tragédie Titus Andronicus. Nazval ji Zhanobení.

Inscenaci v rámci německého divadelního festivalu v pražském Divadle na Vinohradech uvedl Berliner Ensemble v režii Thomase Langhoffa.

Inscenace ctí základní konvence moderního divadla. Kostýmy jsou jak z módního salonu, scéna je stylizovaná. Nejprve se ocitáme v obchodním domě, kde matka zanechala syna a odešla nakupovat. Lukáš, jehož očima příběh sledujeme, si vybírá laserový meč a drama začíná.

Strauss zjednodušuje děj a zaměřuje se hlavně na titulní postavu. Titus Andronicus v podání Jürgena Holtze je excelentní studií arogantního válečníka a zaslepeného starce, který se neorientuje ve světě, v němž se – po čtyřiceti letech válčení – ocitl. Lpí na dávných rituálech a prázdné cti. Je ochoten bez lítosti zaprodat svou dceru a zabít syna, když se proti němu postaví. Do konce hry – na rozdíl od předlohy – svých činů nezalituje.

Saturnin, v úvodní scéně ustanovený nový panovník, je v podání Veita Schuberta infantilní fracek, kterému moc spadne do klína a on si s ní hraje. Anebo nechává hrát druhé. Především svou manželku, královnu Gótů Tamoru. Ta v podání Sylvie Rohrerové je navenek chladnou vládkyní, pro niž je život především tělesná žádostivost.

Uvnitř však cítíme silnou osobnost, jež se své emoce naučila ovládat a mstí se. Nejtragičtější postavou je Lavinie, dcera Titova (Christina Drechslerová). Ubližuje jí otec, mučí a przní ji Tamořini synové. Zoufalá Lavinie si neví rady, a tak nakonec – v jakémsi šílenství emocí a vášní – utíká k sexu jako jediné možné záchraně. A nenaplněna láskou, neukojena erotikou, končí sebevraždou.

Strauss přidal k Shakespearovi zcizovací momenty, kdy herci vystupují ze svých postav a komentují je, obhajují a vysvětlují jejich chování. Divák tak vedle samotného "krvelačného" hororu, jímž první Shakespearova tragédie v podstatě je, může sledovat i jeho dnešní reflexi.

A to nejen z pohledu dospělých, ale také z pohledu dítěte, pro které je násilí a smrt jen vzrušující hrou s podvědomím. Naštěstí... Konec, kdy matka přichází a Lukášovi "vypíná" jeho válečnický svět, přece jen dává naději.