Když se zpětně podíváte na ty roky, kdy jste působil přímo v politice, nemáte pocit ztraceného času?
Započítávám do toho i listopad, ten byl snad mou největší životní zkušeností. Ale dva a půl roku přímo v prezidentské kanceláři mně přinesly masivní a zároveň exkluzivní prožitky. Byl to pro mě složitý a neobvyklý životní zážitek. Angličanům a Američanům na otázku, co mi to dalo, odpovídám jedinou větou - Shakespeara teď čtu jinak, z opačné strany!
Mnozí lidé z vaší branže, kteří na čas do politiky vstoupili, jsou dnes zklamaní, protože věci se vyvinuly jinak, než si představovali. Vy tento pocit nemáte?
Mám velice kritický názor na naši současnost, ale demokracie, i když se obtížně vyvíjí, je tím nejlepším možným systémem, jímž se může společnost řídit. Ani já jsem netušil, jak hluboce nás těch padesát let fašistické a komunistické totality zasáhlo. Moje největší zklamání se odehrává spíš v etické než v politické rovině. V Čapkových Hovorech s TGM si může každý přečíst, že skutečná demokracie se obtížně prosazovala i za první republiky. A to rakousko-uherská společnost byla daleko kultivovanější než komunistická. Po listopadu 1989 jsem si myslel, že náprava bude trvat deset patnáct let, možná celou jednu generaci. Teď vím, že to asi bude ještě delší. Ale to není důvod dívat se na "listopad" skepticky.
Zeptám se názvem knížky Ladislava Mňačka - Jak chutná moc?
Jedna z největších zkušeností z doby mého působení ve vysoké politice byla, že jsem mohl pozorovat, jak někteří lidé propadají moci. Zároveň díky velmi kritickému pohledu své ženy jsem i sám na sobě viděl, že moc člověka otupuje. Začne jednat jakoby ve větším rozměru, propadne jakési nadnesené a velmi příznivé představě o sobě samém. To nemá nic společného s rozletem, ten má mít politik velký, souvisí to s arogancí. Bylo zajímavé sledovat zblízka, jak některým lidem moc opravdu chutná.
I prezidentovi?
Ne, to ne. U našeho pana prezidenta jsem naopak mohl sledovat, jak moci nepropadá. I když nikomu se to opojení úplně nevyhne.
Co takhle napsat o Hradě hru?
Nejlepší dramatik, který byl v té chvíli na místě, je stále ještě na Hradě angažován. A nemyslím, že by bylo vhodné popisovat dění na Hradě jako svého druhu dokument. Jako modelovou inspiraci - možná.
Vaše hlavní kotva je divadlo a hlavně Husa na provázku. Čím to je, že tento fenomén žije tak dlouho?
To není jenom fenomén našeho divadla, i když my jsme asi byli jeho nejvýraznějšími představiteli; byl to fenomén alternativních studiových divadel sedmdesátých a osmdesátých let. Moc v době normalizace hlídala psané slovo, poněvadž nositeli předcházejícího odporu, který vyvrcholil v roce 1968, byli především spisovatelé. Právě cenzurní upření pozornosti na psané slovo nám dalo výhodu. Otevřelo skulinku, do které jsme vnikli a dokázali ji rozšířit. Bylo to složité, ale podařilo se nám vybojovat prostor určité svobody. Měli jsme svou taktiku, jak obejít cenzuru, a samozřejmě jsme využívali také naší rostoucí popularity doma i v zahraničí. Všichni - Eva Tálská, Peter Scherhaufer, Zdenek Pospíšil, Bolek Polívka, Jiří Pecha i já - jsme byli jedna generace. Stejně tak i naši diváci. Dokázali jsme vypovídat o našich společných, jinak ovšem tabuizovaných traumatech. Naše obecenstvo dovedlo číst symboly, které by dneska už možná nikdo nepřečetl. Měli jsme společný tajný jazyk, ale hodně věcí jsme říkali přímo. Byli jsme platformou pro svobodné vyjádření a tohle chápání našeho divadla se rozrůstalo na mladší i na starší generaci. Právě divácký boom nás chránil a zároveň vybuzoval. Divadlo v té době zastupovalo jiné funkce ve společnosti, platformu pro svobodné setkání lidí a teď se vrátilo k tomu, čím má být. Je opět místem, kde divadelními prostředky společně ohledáváme a poznáváme tento svět a problémy existence člověka v něm.
Ale fenomén tvoří hlavně lidé...
Hodně těch, co dnes vytvářejí naši divadelní generaci, prošlo Provázkem. Začínala u nás řada osobností - od Bartošky až po Donutila. Ten s námi prožil největší část svého dosavadního divadelního života.
Co tak dostat všechny ty osobnosti jako Bartoška, Donutil, Heřmánek, Polívka, Bittová, Veškrnová nebo Bláhová do jedné inscenace...
Bylo by jich daleko víc. Na to by musel být hypermanažer, který by je dal dohromady. Je to lákavé. Ale dokázali by se ještě všichni sejít a dohodnout, aby každý dostal roli, která by odpovídala jeho velikosti i představě o ní? Spíš bych si dovedl představit film, kde by se ti lidé sešli. Filmová produkce by to možná zvládla a mohlo by to být zajímavé.
Loni zemřel režisér Peter Scherhaufer; jak se vám žije bez kamaráda a nejbližšího spolupracovníka?
Šery zemřel po vleklé, zhoubné chorobě, kterou jsem s ním blízce prožíval. Dva roky jsme vždycky v pondělí vedli rozhovor nejen o divadelních věcech, ale také o jeho zdravotním stavu. Pokoušel jsem se mu pomáhat, aby mohl i v době ataků nemoci zůstat aktivní v divadle i ve škole. Oba jsme žili s tou alternativou, která nakonec nastala. Nicméně vlastní smrt, jejíž příčinou byla embolie, byla náhlá, v té chvíli nečekaná a vlastně milosrdná, poněvadž lékaři věděli, že Petera nemůžou zachránit. Druhý den po jeho smrti jsme s jeho inscenací Svatba odletěli do Jižní Afriky - takový je zákon divadla. Měli jsme tam velký úspěch, a tak Peter vstoupil do svého druhého divadelního života, u něhož už fyzicky není přítomen, s plnou dynamikou.
Je to asi dost náročné, když se zdravý člověk baví s tak vážně nemocným...
Nejnáročnější byla naše první rozmluva začátkem roku 1998, kdy se vedle leukémie, s níž by býval mohl i dost dlouho žít, objevily nádory. Byla neděle a mluvili jsme spolu celý den. Znali jsme se příliš dobře na to, aby jeden na druhého mohl zkoušet nějaké finty, bavili jsme se naprosto otevřeně. Zatímco později nemoci čelil bojovností, při té první rozmluvě byl zhroucený. Chtěl po mně barevné fixy, aby mohl označovat knihy, kdo kterou má dostat. Bylo potřeba pomoct mu dát se zase dohromady. Na konci devítihodinového rozhovoru jsem byl já grogy, on přece jen ožil. Měli jsme udělané plány, jak znovu nastudovat Svatbu, kterou chtěl zrušit. Těsně před premiérou nastal první kritický okamžik, kdy i doktoři připouštěli, že to skončí špatně. Byl v nemocnici a do telefonu jsem mu řekl - Šery, dneska máš jasně veselejší hlas. Odpověděl mi - Osko, nehraj to na mě, je mi dvakrát hůř než včera! Řekl jsem mu, že celý život se zabýváme hrami, tak proč bych jednu nemohl na něm zkusit, abych ho povzbudil. Rozesmál se. Byly to dlouhé týdny, měsíce, kdy bylo strašně důležité, aby si měl s kým o tom promluvit. Silně se opíral o svou ženu, ale některé věci řeknete spíš příteli.
Říkáte si někdy v divadle - tohle by se Šerymu nelíbilo?
Někdy nahlédnu na naši současnou práci jakoby jeho očima. A občas řeknu kolegům - to by nám Šery dal!
Říká se, že u každého nového divadla to po sedmi letech začne jít dolů. Jak poznat, že člověk už se jen opakuje a chybí pohyb vpřed?
Nad tím se zamýšlíme od samého začátku. Nejdřív jsme si říkali, že musíme aspoň těch sedm let divadlo udržet. Uprostřed těch bojů nás nenapadalo, že bychom ho dělali ještě v za třicet roků. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsme hodně uvažovali o smyslu naší další existence. Nakonec došlo jen ke změně dramaturgie. Silně jsme zvážněli. Symbolem té změny byli třeba Karamazovci. I když inscenace nepostrádala groteskní rysy a diváci se na začátku hodně smáli, byla to tragédie. To nám "diktovala" doba. Všichni jsme si uvědomovali, že totalitní režim tady může být do nekonečna. Šlo o to dělat divadlo jako nástroj demokracie.
Začátek devadesátých let nepřinesl pochybnosti?
Zase jsme si kladli otázku, co to s námi udělá. Dvacet let jsme byli vyprodaní. Plně jsme souzněli s obecenstvem. Teď se musíme pořád ptát, nakolik odrážíme jeho pocity a potřeby. Samozřejmě se může stát, že člověk nerozpozná, že divadlo, které dělá, už skomírá. To bych nerad. Ale i vloni jsme byli stoprocentně vyprodaní.
Zažil jste za ty roky moment, kdy jste si říkal - s Provázkem končím?
Zažil, z vnějších i vnitřních popudů, to nejde jinak. Samozřejmě ostřejší to bylo z vnějších tlaků, z nich jsem se zase rychleji dostával. Občas člověk na chvíli propadl skepsi, říkal si - tohle už nejde vydržet. Mám to zapotřebí? Mám na to ještě sílu? Ale šel jsem do toho znovu.
Uspokojil jste i své herecké ambice?
Asi ano. Nedávno jsem prodělal profesorské řízení, kde si předseda komise vyžádal i soupis mých rolí. Zjistil jsem, že jsem jich dosud nastudoval čtyřicet a velká část z nich byly hauptky, čili role hlavní jako například Ivan Karamazov.
Přidělil jste si někdy jako principál nějakou roli?
Nepřidělil. Ale při spolupráci s Peterem Scherhauferem jsem mu jako dramaturg několikrát dal svolení, aby mě v našich kreacích obsadil do některé role. Bylo to vždycky po dlouhé rozpravě, kdy argumenty přinášel on. Nejsem hlavní profesí herec, proto mě musel přesvědčit, proč to mám hrát zrovna já.
Uvažujete o tom, že jednou budete muset uvolnit šéfovskou židli?
Samozřejmě. Na postu ředitele Centra experimentálního divadla jsem každých pět let podrobován konkursu, a když zřizovatel shledá, že je vedu špatně, má právo mě vyměnit. O generační výměně je nutné stále uvažovat.
Takže jste na to připraven?
Ano. Ale nelíbí se mi, když je agresivně vyslovován požadavek, aby divadla byla předána mladým tvůrcům. Mladí tvůrci si mají vytvořit svá vlastní divadla a pak třeba přecházet do divadel stávajících. Zdá se mi zcela nesmyslné, abychom pár roků poté, co jsme dostavěli divadlo, které jsme vymýšleli a probojovávali přes dvacet let, z něho odešli. Naopak, teď musíme ten nástroj rozehrát, ale zároveň je nutné tu výměnu připravovat. Proto chci zvát ke spolupráci i mladé režiséry. Tohle sbližování by měl být přirozený proces; určití lidé se do divadla začlení, aby ho pak převzali.
Považujete novou divadelní budovu za největší počin generace zakladatelů Husy na provázku?
Chtěli jsme najít svůj vlastní generační divadelní jazyk. Vytvořili jsme jej a k tomu i prostor, který mu odpovídá. A náš styl v něm zůstane obtisknutý. Je to jisté završení.
Kdybyste z inscenací vašeho divadla mohl zachovat jen jedinou, která by to byla?
Bolí mě i jen představa takového rozhodování. Asi bych složil fiktivní inscenaci, která by se jmenovala Divadlo Husa na provázku, a vložil bych do něj části z velké řady našich představení. Myslím, že by to odpovídalo i způsobu naší divadelní práce.
 Divadelník Petr Oslzlý, který působil i jako poradce prezidenta Havla. |
 Divadelník Petr Oslzlý, který působil i jako poradce prezidenta Havla. |
 Divadelník Petr Oslzlý, který působil i jako poradce prezidenta Havla. |
