Scéna vedená Dušanem D. Pařízkem zvolila Hořké slzy Petry von Kantové, které eruptivní talent německé kultury, jenž chrlil dílo za dílem, nejprve napsal jako hru a v roce 1972 ji převedl do filmové podoby.
V centru textu pro šest ženských hereckých partů stojí pětatřicetiletá módní návrhářka Petra von Kantová, profesně zdatná, obchodně úspěšná, rozvedená, citově strádající, silně pokuřující a popíjející; jako matka funguje pro teenagerskou dceru, jež pobývá na internátu prestižní školy, prakticky jen na dálku. Petra se fatálně zamiluje do třiadvacetileté Karin, která ji spratkovsky zneužívá. To je základní situace hry.
Lesbický motiv možná působil nikoliv (ne)příjemné mrazení v zádech před třemi desetiletími, dnes je chápán daleko samozřejměji, obyčejněji. Tím spíš můžeme soustředěně vnímat fassbinderovsky tíživé téma hry zvěcnělých a krajně zraňujících vztahů a také zkomercializování života, "zprodejnění" životních rozhodnutí. Příběh je Fassbinderem podán na tragigroteskním půdorysu, kdy se smějeme v podstatě strašným věcem. Již podtitul hry – Budoárové drama o ženách a dívkách – předesílá tuto "odlehčenou" tíhu.
Režisér David Jařab se vzdal téměř jakéhokoliv inscenačního "ozvláštňování" hry. Aktérky jednají na jednoduše řešené, nikoliv však matné scéně, jejímž středobodem je veliká postel. Je to Jařabova dosud asi nejklidnější, nejkonvečnější, "nejprůhlednější" režie v pražské Komedii; i to gradované tempo inscenace, po volnějším úvodu, vykazuje vstřícnost.
Je to od Jařaba služebnost zcela případná a je v ní obsažena nemalá dávka jemného umění artikulovat charakter a vybudovat figuru. Vyjma Petřiny dcery Gabriely (Pavlína Štorková) se po scéně pohybují výrazné, přitom netezovité postavy s vlastním vývojem postojů – vrchovatě to platí o titulní Petře v podání Vandy Hybnerové, její přítelkyni Sidonii ztěles - něné Gabrielou Míčovou a především o Karin Ivany Uhlířové; v nevelké roli Petřiny matky patřičně sekunduje Daniela Kolářová. Nemluvící Marlene, Petřině zaměstnankyni, ženě pro všechno, Dana Poláková vtiskla mechanickou poddajnost, za níž však tušíme drtivou vnitřní tenzi.
Hořké slzy Petry von Kantové jsou pro soubor Divadla Komedie dobrým vstupem do sezony. Zřetelně artikulované, i se současnými pocity rezonující téma, divácky vděčné, avšak nepodbízivé, netaškařivé herectví, nenatahovaná délka představení.
Projevuje se tu celková inklinace k pročištění, ke zpřesnění poetiky této scény, k ořezávání těch větví jejího repertoáru, jež působí poněkud autisticky. Programový základ Komedie přitom Fassbinderovy Hořké slzy nepodrývají: německy psaná dramatika či adaptace literárních děl této jazykové oblasti tvoří páteř dramaturgie Dušana D. Pařízka a jeho lidí, ambice dotýkat se v inscenacích existenciálních témat, přemýšlet v aktualitě jiné, než je aktualita publicistická, je i v Hořkých slzách naplněna.
Pařízek tuto koncepci v Divadle Komedie rozvíjí od roku 2002 a vytrvalou prací se jeho týmu podařilo vybudovat si jedinečnou uměleckou pozici. Pozvolna přesvědčil i publikum, že se tu odehrává něco, co má smysl sledovat. Čtyřletý grant od Magistrátu hl. m. Prahy nynější divadelní sezonou končí.
Stávající soubor stále ještě neví, zda dostane další šanci v Komedii pracovat, nebo je to zde jeho sezona poslední. Odkládání jasného verdiktu – a tato liknavost se netýká zdaleka jen této scény – je v přímém rozporu s deklaracemi o podpoře kultury z úst primátora Béma, jenž se jimi rád předvádí na různých seminářích a setkáních.
