Tak se na jednom obraze objevuje třeba příjezd lidí vlakem z Těšína, kdy s sebou na nádraží nesou kupu nakoupeného zboží z burzy v Polsku, nebo zase nevkusného muže v trenkách, jak si obléká džíny před lidmi na veřejnosti na kýčovitém vietnamském trhu. Druhý pól pak představují například obrazy s dávnou frýdeckou poutí, hrou dětí na náměstí, vyjížďkou na saních tažených koňmi.
"Chci zachytit náladu bez aut, kdy město mělo ještě dvacet šest tisíc obyvatel a všude bylo velké ticho," říká autorka, která vzpomíná na dávno zašlou předválečnou dobu, kdy na náměstí ve Frýdku prodávaly na podzim trhovkyně poslední švestky, nebo jindy chodilo procesí.
"S trhy na náměstí mám spojeny vzpomínky na jednotlivá roční období. Poslední švestky - to se tvořily hloučky chtivých té sladkosti a dobroty - ty chutnaly nejlíp, měly v sobě plno šťávy, byla po nich velká poptávka. Vzduch už byl chladný, trochu mlhy, konec teplého počasí. Nastával podzim a zima se blížila. Všude klid, obrovský klid, žádná auta," vzpomíná malířka.
Výtvarnice se věnovala ve své tvorbě původně keramice. "Oba mojí rodiče byli Němci a po válce se nemohli jak živit. Už v roce 1945 jsem proto prodávala keramiku. Můj mateřský jazyk je němčina. Dnes se hlásím k češtině. Jsem ale Evropanka, vždyť jeden můj děd pochází z Francie, druhý zase z Rakouska..."
Každý její obraz na výstavě doprovází i popis události: Pouť na Prašivé, Provazolezci. Jiný se zase jmenuje Dost jsi dostal a objevují se na něm pověstné, dnes asi zapomenuté muzikantské figurky frýdeckého života. "To byl Bohuš Kuchejda - houslista - říkali o něm, že to byl poslední kat a on prý sloužil černou mši... Jeho kumpán, to byl poslední fiakr frýdecký, Jan Figura, fiakr Frýdek. Toho jsem viděla stávat u nádraží i s koníkem. Spolu chodili po hospodách a vyhrávali štamgastům," vzpomíná malířka, která si svůj život nedokáže představit bez muziky.
"Už v roce 1924 jsme jeli na výlet pod vrch Grůň, kde jsem hrávala na tahací harmoniku jednoho pastýře. Vyrostla jsem doslova pod klavírem, moje maminka byla vynikající klavíristka." Malířka byla vášnivá sportovkyně, a proto i dnes často maluje vzpomínky na sportovní hry, třeba hokejový zápas.
"Nejkrásnější bylo, že jsme někdy zapomněli jít i do školy a celé dopoledne jsme bruslili. Stadion SK Ostravica měl krásný přírodní led. Já jsem byla členka," vzpomenula výtvarkyně, která ještě i dnes každý den ráno a večer cvičí a dává si dokonce studenou sprchu. Vernisáž v Muzeu Beskyd bude v pátek 31. srpna v pět hodin odpoledne.
"Chci zachytit náladu bez aut, kdy město mělo ještě dvacet šest tisíc obyvatel a všude bylo velké ticho," říká autorka, která vzpomíná na dávno zašlou předválečnou dobu, kdy na náměstí ve Frýdku prodávaly na podzim trhovkyně poslední švestky, nebo jindy chodilo procesí.
"S trhy na náměstí mám spojeny vzpomínky na jednotlivá roční období. Poslední švestky - to se tvořily hloučky chtivých té sladkosti a dobroty - ty chutnaly nejlíp, měly v sobě plno šťávy, byla po nich velká poptávka. Vzduch už byl chladný, trochu mlhy, konec teplého počasí. Nastával podzim a zima se blížila. Všude klid, obrovský klid, žádná auta," vzpomíná malířka.
Výtvarnice se věnovala ve své tvorbě původně keramice. "Oba mojí rodiče byli Němci a po válce se nemohli jak živit. Už v roce 1945 jsem proto prodávala keramiku. Můj mateřský jazyk je němčina. Dnes se hlásím k češtině. Jsem ale Evropanka, vždyť jeden můj děd pochází z Francie, druhý zase z Rakouska..."
Každý její obraz na výstavě doprovází i popis události: Pouť na Prašivé, Provazolezci. Jiný se zase jmenuje Dost jsi dostal a objevují se na něm pověstné, dnes asi zapomenuté muzikantské figurky frýdeckého života. "To byl Bohuš Kuchejda - houslista - říkali o něm, že to byl poslední kat a on prý sloužil černou mši... Jeho kumpán, to byl poslední fiakr frýdecký, Jan Figura, fiakr Frýdek. Toho jsem viděla stávat u nádraží i s koníkem. Spolu chodili po hospodách a vyhrávali štamgastům," vzpomíná malířka, která si svůj život nedokáže představit bez muziky.
"Už v roce 1924 jsme jeli na výlet pod vrch Grůň, kde jsem hrávala na tahací harmoniku jednoho pastýře. Vyrostla jsem doslova pod klavírem, moje maminka byla vynikající klavíristka." Malířka byla vášnivá sportovkyně, a proto i dnes často maluje vzpomínky na sportovní hry, třeba hokejový zápas.
"Nejkrásnější bylo, že jsme někdy zapomněli jít i do školy a celé dopoledne jsme bruslili. Stadion SK Ostravica měl krásný přírodní led. Já jsem byla členka," vzpomenula výtvarkyně, která ještě i dnes každý den ráno a večer cvičí a dává si dokonce studenou sprchu. Vernisáž v Muzeu Beskyd bude v pátek 31. srpna v pět hodin odpoledne.
 Malířka Eliška Servátková. |
