Na záložce vaší právě odměněné knihy stojí, že jste původně pro časopis Stern a pro seriál knih - mezi než patří právě i publikace Böhmische Dörfer a pak tituly Spálení básníci, Vyhnaní básníci, Ženy píší a Doma v exilu - vyvinul nový žánr. Jak byste jej definoval?
Řekl bych, že to, co píši, jsou portréty. Jsou montáží z interview, z mých subjektivních interpretací, a to vše je vztaženo k životnímu osudu autora. Nepatřím k lidem, kteří - chtějí-li někoho doporučit - podstrčí publiku pouze text. Domnívám se, že přiblížím-li i autora, přivedu ostatní k jeho dílu snáze. Jsem přesvědčen, že je od publika legitimní zajímat se o osud tvůrců. A dvojnásob to platí o těch, kteří v minulém století prošli dvěma ideologickými katastrofami. Čtenář chce vědět, jak se v oněch enormě těžkých situacích chovali a jak to vydrželi, jak přežili nebo kvůli čemu zemřeli.
Obrázkový týdeník Stern spojuje portrét s obrazovou stránkou: se starými fotografiemi, současnými fotografiemi, kopiemi dokumentů a ručně psanými poznámkami. Nicméně: každý materiál je postaven tak, aby čtenář nebyl nucen číst hlavní text, aby se podstatnou část dozvěděl už při pouhém prohlížení obrazové části a obšírnějších popisků. I vám stačí, aby už jen zevrubnějším prolistováním čtenář zjistil, o kom, o čem a co vlastně říkáte?
Moje ctižádost je tato: přes obrazovou část přitáhnout publikum k příběhu spisovatele. A když čtenáře zaujme fotografický příběh, pak si třeba přečte můj text - a když ho zaujme můj text, tak si třeba přečte i něco od toho autora. Samozřejmě, tato prezentace je pro literární vědce neobvyklá. Vyvinuli ji novináři a já vděčím Sternu za to, že mi dal koncem sedmdesátých let možnost takhle pracovat.
A jak byste tedy odpověděl literárním vědcům, kteří knize vyčítají, že se příliš soustřeďujete na story, na příběh spisovatele...
Samozřejmě, literární vědec přistupuje ke spisovatelům a jeho textům jinak. Já už čtyřicet let píši o autorech, jejichž díla jsou v nemilosti a kteří byli či jsou pronásledováni. A protože skoro nikdo nečte rád o pronásledování, musím se zabývat velice detailně formou - příběhy musím zpracovávat tak, aby o ně publikum vůbec jevilo zájem. A o to se snažím, když představuji jejich život. Když literární vědec portrétuje spisovatele, zhruba dvě třetiny práce věnuje jeho dílu a třetinu jeho životu. U mě je to opačně.
Vaší knize se občas vyčítá, že je ve výčtech neúplná. Dle jakého klíče jste vybíral autory, které jste do publikace zařadil?
Německy psanou literaturu z Čech jsem dlouho nevnímal jako samostatnou literaturu. Původně jsem si myslel, že jde o typickou literaturu dvacátých let, která byla trochu vlevo. A nemyslím to ideologicky - spíš tím mám na mysli levé doufání v lepší příští. Můj zájem mě nejdřív přivedl k literatuře, která se za nacistů v Německu pálila. Z toho vznikla kniha Spálení autoři a mezi nimi jsem již tenkrát našel jednoho Pražáka - Paula Kornfelda. Najednou jsem cítil, že tento muž je něčím výjimečný. Vzpíral se mým představám. To samé lze říci o Ernstu Weissovi. A když jsem později pracoval na knize Vyhnaní básníci a povídal jsem si se spisovateli, jako je Kundera, Lustig, Kohout či Gruša, najednou jsem zahlédl Kornfelda i Weisse v úplně jiných souvislostech a pochopil jsem, že jde o jinou literaturu. Uvědomil jsem si, že tihle autoři se levému myšlení té doby bránili, a sice proto, že byli Židé. Ti dobře věděli, že člověk může vylepšovat sociální podmínky, ale že v žádném případě nemůže změnit charakter lidí. Socialismus chtěl nejdříve měnit charakter lidí a teprve potom sociální podmínky. A připočteme-li k tomu ještě českou historii, která je plná proher, pak definitivně seznáme, proč jejich literatura je výjimečná.
Existují podobní autoři mezi česky píšícími spisovateli?
Pokud vím, tak podobně psal v Čechách Jiří Orten a Ivan Blatný.
Proč jste zvolil právě těch 47 tvůrců, které v knize máte?
Nikdy jsem neměl v úmyslu psát encyklopedii, to je práce pro instituce. A oponentům bych namítl, že jsem přes všechno řečené vybíral spíše podle kvality literárního díla než podle dramatičnosti osudů.
Hodláte se ještě někdy k tomuto tématu vrátit?
Nikdy se k probraným tématům nevracím. Druhé a třetí díly k mým knihám píší jiní autoři.
Řekl bych, že to, co píši, jsou portréty. Jsou montáží z interview, z mých subjektivních interpretací, a to vše je vztaženo k životnímu osudu autora. Nepatřím k lidem, kteří - chtějí-li někoho doporučit - podstrčí publiku pouze text. Domnívám se, že přiblížím-li i autora, přivedu ostatní k jeho dílu snáze. Jsem přesvědčen, že je od publika legitimní zajímat se o osud tvůrců. A dvojnásob to platí o těch, kteří v minulém století prošli dvěma ideologickými katastrofami. Čtenář chce vědět, jak se v oněch enormě těžkých situacích chovali a jak to vydrželi, jak přežili nebo kvůli čemu zemřeli.
Obrázkový týdeník Stern spojuje portrét s obrazovou stránkou: se starými fotografiemi, současnými fotografiemi, kopiemi dokumentů a ručně psanými poznámkami. Nicméně: každý materiál je postaven tak, aby čtenář nebyl nucen číst hlavní text, aby se podstatnou část dozvěděl už při pouhém prohlížení obrazové části a obšírnějších popisků. I vám stačí, aby už jen zevrubnějším prolistováním čtenář zjistil, o kom, o čem a co vlastně říkáte?
Moje ctižádost je tato: přes obrazovou část přitáhnout publikum k příběhu spisovatele. A když čtenáře zaujme fotografický příběh, pak si třeba přečte můj text - a když ho zaujme můj text, tak si třeba přečte i něco od toho autora. Samozřejmě, tato prezentace je pro literární vědce neobvyklá. Vyvinuli ji novináři a já vděčím Sternu za to, že mi dal koncem sedmdesátých let možnost takhle pracovat.
|
Výsledky soutěže najdete ZDE. |
Samozřejmě, literární vědec přistupuje ke spisovatelům a jeho textům jinak. Já už čtyřicet let píši o autorech, jejichž díla jsou v nemilosti a kteří byli či jsou pronásledováni. A protože skoro nikdo nečte rád o pronásledování, musím se zabývat velice detailně formou - příběhy musím zpracovávat tak, aby o ně publikum vůbec jevilo zájem. A o to se snažím, když představuji jejich život. Když literární vědec portrétuje spisovatele, zhruba dvě třetiny práce věnuje jeho dílu a třetinu jeho životu. U mě je to opačně.
Vaší knize se občas vyčítá, že je ve výčtech neúplná. Dle jakého klíče jste vybíral autory, které jste do publikace zařadil?
Německy psanou literaturu z Čech jsem dlouho nevnímal jako samostatnou literaturu. Původně jsem si myslel, že jde o typickou literaturu dvacátých let, která byla trochu vlevo. A nemyslím to ideologicky - spíš tím mám na mysli levé doufání v lepší příští. Můj zájem mě nejdřív přivedl k literatuře, která se za nacistů v Německu pálila. Z toho vznikla kniha Spálení autoři a mezi nimi jsem již tenkrát našel jednoho Pražáka - Paula Kornfelda. Najednou jsem cítil, že tento muž je něčím výjimečný. Vzpíral se mým představám. To samé lze říci o Ernstu Weissovi. A když jsem později pracoval na knize Vyhnaní básníci a povídal jsem si se spisovateli, jako je Kundera, Lustig, Kohout či Gruša, najednou jsem zahlédl Kornfelda i Weisse v úplně jiných souvislostech a pochopil jsem, že jde o jinou literaturu. Uvědomil jsem si, že tihle autoři se levému myšlení té doby bránili, a sice proto, že byli Židé. Ti dobře věděli, že člověk může vylepšovat sociální podmínky, ale že v žádném případě nemůže změnit charakter lidí. Socialismus chtěl nejdříve měnit charakter lidí a teprve potom sociální podmínky. A připočteme-li k tomu ještě českou historii, která je plná proher, pak definitivně seznáme, proč jejich literatura je výjimečná.
Existují podobní autoři mezi česky píšícími spisovateli?
Pokud vím, tak podobně psal v Čechách Jiří Orten a Ivan Blatný.
Proč jste zvolil právě těch 47 tvůrců, které v knize máte?
Nikdy jsem neměl v úmyslu psát encyklopedii, to je práce pro instituce. A oponentům bych namítl, že jsem přes všechno řečené vybíral spíše podle kvality literárního díla než podle dramatičnosti osudů.
Hodláte se ještě někdy k tomuto tématu vrátit?
Nikdy se k probraným tématům nevracím. Druhé a třetí díly k mým knihám píší jiní autoři.
|
Jürgen Serke |
| Narodil se v roce 1938 v Prusku v Landesbergu/Warthe. Konec války ho zastihl v Berlíně. Žil v Trieru, Frankfurtu; dnes pobývá u Hamburku, v obci Grosshansdorf. Po maturitě pracoval jako redaktor, pak jako vedoucí frankfurtské kanceláře a šéfreportér United Press International (UPI), pro niž reportoval v roce 1968 z Prahy. Později působil v magazínu Stern, a to až do aféry s falešnými deníky Adolfa Hitlera, které tento časopis prezentoval jako pravé; Serke jako jediný odešel na protest proti tomu, že kvůli této blamáži nebylo odvoláno vedení vydavatelství Grund und Jahr. Od té doby je ve svobodném povolání. |
 Některé z nominovaných titulů na knižní ceny Magnesia Litera za rok 2001. |
 Jürgen Serke, nositel hlavní ceny soutěže Magnesia Litera 2001. |
