Seriál Žena za pultem bych nevysílala

  • 7
Za éry, kdy byla programovou ředitelkou a posléze šéfkou původní tvorby, šla televize Prima nahoru: jednak v divácké sledovanosti, ale i svým postavením na trhu. Nyní Jana Kasalová odchází - během prázdnin balí své věci, předává spisy a vyklízí kancelář. Má před sebou vlastní projekt Evropská rodina, který bude Primě dál dodávat na klíč.

Chci si od A až do Zet za všechno zodpovídat sama - říká žena, která má pověst respektované profesionálky, ale podle jiných si "zapomněla" budovat slávu.

Proč z vedení televize Prima vlastně odcházíte?
Nemám pocit odchodu, spíše logického postupu nebo vývoje. Fakt, že jsem se dokázala s generálním ředitelem Martinem Dvořákem dohodnout, nikoli se rozejít ve zlém, pokládám za svůj velký životní úspěch. Budu dál pro televizi Prima dělat cyklus Evropská rodina. Je to projekt, který na komerčním základě ještě nikdo nikde nezkusil, a navíc si troufám říci, že do roka zde nebude člověka, který by o něm nevěděl.

Jenže lidé se mohou leknout, že pod tímto názvem se jim dostane jen dalšího školení o Evropské unii...
Tak to vůbec není. Vybrali jsme čtyři obdobné rodiny s dětmi. Německou a francouzskou za současné členské země. Polskou a českou - ta je z Břeclavi - za státy čekatelské. Společná obecná témata tu ovšem nesledujeme v nějakých prázdných heslech, nýbrž na jejich konkrétních životech, na těch nejobyčejnějších věcech. Třeba na trpaslících.

Na trpaslících? Myslíte těch zahradních, které se prodávají na tržištích u silnic?
Ano. Vezli jsme je našim rodinám, natáčeli jejich bezprostřední reakce. A přitom jsme zjistili, že například ve Francii už mají asociaci na ochranu trpaslíků před krádežemi ze zahrádek. Opravdu, naprosto vážně! Nebo jsme objevili, že v Německu vůbec neznají opékání buřtů na ohni - ohřívají si kabanos na grilu, takže břeclavský rodinný táborák s buřty a s písničkami byl pro ně naprostým zjevením. Náš projekt vychází ze zásad takzvané reality TV, což je teď celosvětový hit. Vyberete skupinu, kterou budete sledovat, připravíte základní situace a pak točíte a žasnete, jak se příběh vlastně sám vyvíjí. Napříč zeměmi a jazyky je to navíc obrovská legrace. A kromě toho vznikají nádherná přátelství. Třeba ve Francii otec sledované rodiny tak prožíval místní volby, u kterých jsme byli, až skončil s infarktem v nemocnici. Báli jsme se, že už nás nebudou chtít vidět, ale naopak volají, ať zase brzy přijedeme.

Pořád jste však neřekla, proč vlastně z Primy odcházíte. Mimochodem z televize, která hodlá vysílat známý komunistický seriál Žena za pultem. Podpořila byste tohle rozhodnutí?
Já se o něm dozvěděla až z novin a překvapilo mě to možná stejně jako vás. Na parkovišti u televize mě jeden pán zapřísahal, ať prý Ženu za pultem proboha nevysíláme - jenže už jsem mu to nemohla slíbit.

Ale jak byste hlasovala o tomto rozhodnutí, kdybyste byla ještě ve vedení Primy?
Kdybych pracovala v programu, byla bych proti. Kdybych byla vlastníkem televize, viděla bych především čísla, a pak je to těžká volba, takže to chápu. Ale nemyslím si, že je to dobré rozhodnutí, pro mě osobně už je Žena za pultem za hranicí - čímž rozhodně nemyslím nic proti důchodkyni Jiřině Švorcové.

Takže se dá říci, že jste měla ve vedení Primy spory?
Spory ne, ale Prima se vydala cestou produkční televize a to je situace, kdy má program svázané ruce. Protože produkční, který má programu pomáhat, naopak rozhoduje - o penězích, o tom, kolik kazet se má vytočit a jak má pořad vypadat. Tímhle očistcem prošly všechny tuzemské stanice. Česká televize přitom stále ještě hledá rovnováhu mezi oběma světy, jen na Nově už jednoznačně vyhrál svět programový. Je to stará písnička, pořád se zaměňuje profese produkčního, který požadované věci dokonale zařídí a zorganizuje, ale sám nic nevymýšlí, s rolí producenta, který má buď sám nějaké nápady, nebo má po boku kreativního člověka, ale hlavně dá projekt dohromady a sežene na něj peníze.

Ovšem producenty se dnes nestávají jen produkční, ale taky dramaturgové.
To je zase druhá krajnost. Je stejnou chybou dát producentské pravomoci bačkůrkáři za psacím stolem, který po odpovědnosti netouží jako produkčnímu bez invence. Výsledkem je pak současný televizní trend vytvářet nablýskané krabice od bot, ve kterých žádné boty nejsou. Prostě krásný obal a pod ním nic.

Vy se teď vlastně stanete producentem sama sobě. Máte v tom zkušenost?
Vrátím se k tomu, co jsem kdysi dělala ještě jako novinářka - organizovat si svůj čas a za výsledek si také ručit. Vymáchám se v tom naprosto sama, od nápadu přes peníze po realizaci, s lidmi, které si vyberu. Nebudu už procházet martyriem schůzí, které jsou většinou přehlídkou ztraceného času, nebudu už muset řešit takzvaně celý svět - jen konkrétní vlastní projekt, který možná kousek toho světa nakonec také ovlivní.

Připadáte si emancipovaná?
Ano - byť v tom smyslu, že docela ráda sedím v autě, dokud mi někdo neotevře dvířka, takže v něm dost často sedím docela dlouho. Taky by mi vadilo, kdybych se měla sama oblékat v přítomnosti muže...

Cože?!
Myslím třeba v restauraci (Jana Kasalová se směje). Ale jinak jsem stoprocentně soběstačná, ač vdaná, a připadá mi to normální.

Zmínila jste se o svých novinářských začátcích - nevrátíte se k této práci?
Myslím si, že novinář, který jednou přestoupil na druhou stranu, by se už neměl vracet. Z mnoha důvodů, od autorských až po etické. Ale psaní samozřejmě využít mohu, když prodáváte projekt jako Evropská rodina, musíte ho umět popsat přitažlivě, a přitom jinak finančníkovi, jinak v Bruselu, jinak té rodině.

Nebude se vám po televizi stýskat?
Ale já teď s ní budu spjata naopak těsněji než dosud, kdy procento porad převyšovalo procento kreativity.

Co je vlastně na televizi tak fascinující, že zláká k práci tolik lidí odjinud?
Píšete-li, máte pocit tvorby. Ale když přidáte ještě obrázky, zasáhnete obrovské množství lidí. Navíc si s obrazem a hudbou můžete neuvěřitelně hrát. Napsaná slova, to jste vy. Ale třeba Němce, který se diví - My buřty nejíme - a Čecha oponujícího - Není nad buřty! - to prostě člověk sám nikdy nenapíše. A samozřejmě svou roli hraje i ten opojný pocit moci, který vám televize dává. Nikdy jsem s tím nemanipulovala ve svůj prospěch, ale vane kolem mě, znám ho a věřím, že spousta lidí, zejména mužů, tomu pocitu nutně a vlastně zákonitě musí určitě propadnout.

Umíte se ještě dívat na televizi jako obyčejný divák?
Ne, toho už dnes nejsem schopná. Zabývám se více právě tím obalem než skutečným obsahem. Ale třeba do kina chodím běžně a dokonce mi vyhovují multiplexy se vším všudy, i s popcornem, až na dvě věci: je tam strašná zima a hrozně to řve.

KASALOVÁ A EMANCIPACE:
Docela ráda sedím v autě, dokud mi někdo neotevře dvířka, takže v něm dost často sedím docela dlouho.

KASALOVÁ A TELEVIZE:
Je to s ní jako s pracím práškem. Sama televize určuje, nač se budou lidé dívat, a ona je klíčem k tomu, co budou chtít.

Víte ovšem už po těch letech strávených v televizi, co od ní diváci chtějí?
Chtějí to, co jim nabídnete. Sama televize určuje vlastní hranice, nač se budou lidé dívat, samotná televize je tím klíčem k tomu, co budou chtít. To je stejné jako s pracím práškem.

Nechtěla byste se stát ředitelkou některé televize - pro změnu třeba České?
Až budu o deset let starší... Ale kdyby byla České televize zprivatizovaná, tak bych do ní šla hned! A rozmetala to tam na padrť. Jinak se bohužel Kavčí hory nikdy nezmění, to je typicky socialistická televize za pultem. Sebelepší ředitel tu má namísto rukou jen dva pahýly, na jednom mu stále visí Rada České televize, na druhé potom bačkůrkáři a revolucionáři. Takže ani sebelepší ředitel s tím nemůže nic udělat, vůbec nic, nanejvýš mít soukromý názor.

Ale vás teď čeká jistě daleko příjemnější práce, budete cestovat po Evropě?
To je omyl, rozhodně po žádných výletech jezdit nebudu. Evropskou rodinu točí režisér, redaktor, moderátoři, já pojedu pouze tam, kde bude potřeba ještě jednat kvůli penězům.

Takže například rovnou do sídla Evropské unie, do Bruselu, ne? Máte vůbec upjatý úřední kostýmek?
Ano, fialový, od své milované návrhářky Heleny Bedrnové, která mi před čtyřmi roky sdělila, že černá není jedinou barvou na světě. To se bude Brusel divit!

Jak vůbec vnímáte sjednocující se Evropu? Nadšeně, nebo spíše skepticky?
Jsem spíše eurorealistka. Cítím, že do Evropské unie ale musíme. Vidím sice i hodně zádrhelů, jenže můj ubohý mozeček nestačí na to, aby si představil, "co by bylo, kdyby to nebylo". Špatný je ovšem zcela ten neustále bující byrokratický aparát jako ostatně vždy a všude. Ale zřejmě představuje tu daň, kterou asi musíme i my zaplatit. Nevím.

Jana Kasalová.

Jana Kasalová.

Jana Kasalová.

Jana Kasalová.

,