Po dvaadvaceti dílech hry na detektivku, o jejímž zlosynovi měl divák od první chvíle jasno, pravil jeden hrdina k druhému - Promiň, že mi to nedošlo dřív. Po dvaadvaceti dílech nepřiznané telenovely pravil hrdina k hrdince, co věděla stejně dlouho jako divák - Promiň, já ji miluji.
A došlo i na legrační střílení a školácké vysvětlení, na Vánoce, svíčky, dárky, na sladké - Čekám dítě - i na stopu třídního boje. Chyběly jen dvě drobnosti. První republika, která tvůrcům sloužila jako pouhá zástěrka přibližných dobových kulis. A dodatek České televize - Promiň, diváku.
Seriál vsadil na romantickou líbivost a vydělal sledovanost, ale to vůbec neospravedlňuje, proč se usadil - ostatně už se chystá další řada - právě na veřejnoprávní obrazovce. Jejím diktátem má být kvalita, odvaha, služba. Klidně i žánrová podívaná od krimi po sitcom, ale vždycky na výši.
Jenže První republika byla jako detektivka slabá, jako společenský román povrchní, v akčních scénách neobratná a v duchařských výjevech se sveřepými výrazy směšná. Nechala úhledné, dobře oblečené figuríny jezdit bryčkami, unyle vzdychat a zároveň ušlechtile promlouvat jazykem 21. století.
Její předchůdce, cyklus Vyprávěj, vyvolal alespoň debatu, zda, proč a nakolik lakuje totalitní minulost s nostalgickou smířlivostí narůžovo. První republika už ani tohle neriskovala. Nic nesdělovala, jen zaplňovala místo v programu. Ničím nevzrušovala - kromě záhady, proč vůbec vznikla.
