Že se přijíždí, odjíždí a na poradách papouškuje, co se odehrálo před dvěma minutami, na to už si divák českých krimiseriálů pomalu zvykl. I na to, že se vyšetřovatelé tváří jako postavy z existenciálního dramatu, přehazující si navzájem vzduchoprázdnem úvahy o marnosti všehomíra.
Ale když se potká světová móda temného mystéria s lokálním herectvím jako v seriálu Místo zločinu Plzeň, natož v závěrečném šestém dílu, v němž mizely ztepilé brigádnice biofarmy v obří mrazničce mezi exotickou havětí, umírají obě povinné přísady: totiž logika i napětí.
Coby záměrná žánrová parodie, kde zlověstné věty typu „Co uděláme s tou holkou? - Co jako?“ nebo „Kdo tě bude postrádat, broučku?“ shazují obvyklá klišé a v níž dojde i na omamné čaje z dalekých krajů, by se dal příběh ještě přijmout. Jenomže Místo zločinu Plzeň to všechno myslelo či aspoň podávalo naprosto vážně, ba dokonce závažně, navíc jako poctu kriminalistům, architektuře a přírodním krásám regionu.
V rozhovoru pro iDNES.cz na otázku, jak v téže České televizi a témže žánru mohou vzniknout kvalitativně tak odlišné kusy jako Případy 1. oddělení a Místo zločinu Plzeň, odpověděl kreativní producent Michal Reitler úslovím, že ďábel tkví v detailu (rozhovor si přečtěte zde). Což je fakt, ale spíše to vypadá, že ďábel tkví v poptávce.
Krimi letí, takže se zjevně bere vše. I projekt skřípající ve všech složkách, od scénáře přes pašování „umění“ až po směšnou stylizaci salónně vyšinutých zloduchů. Jenže thriller není poklesek, nýbrž řemeslo, které se musí umět - jako každé jiné. Potom, jak předvedlo Mlčení jehňátek, vyhrává i Oscary.
