Že Suchý stárne do autorské a herecké krásy i jisté divadelní pošetilosti je zřejmé už delší dobu. Adaptoval Lysistratu jako vtipnou causerii o nejprostších věcech člověka, k nimž patří války a hlavně milování.
Důsledně veršovaný text se sice za více než dvě hodiny trochu oposlouchá, ale načasované gagy, lehounké asociace a poetismy z něj dělají literární skvost.
Spolu s famózní Jitkou Molavcovou vystupuje ve dvou nejodvážnějších scénách a nelze si nepřipomenout forbíny V+W či dialogy S+Š.
Vidět ty dva na jevišti a poslouchat, s jakými nuancemi si pohrávají s gejzíry slůvek o věcech takřka pornografických, je zážitek par excelans. Suchý zřejmě usiloval vrátit se k někdejší poetice Semaforu, zaplaťbůh. Možná i proto si chtěl udělat všechno sám.
Slabý ansámbl
Hudbu napsal nápadně, protkanou citacemi a odkazující k nejlepší semaforské minulosti, a nakonec nevadí, že není originální. Jenže orchestrální doprovod z playbacku překáží semaforské člověčině a zdaleka ne všichni aktéři stačí na Suchého písně osobnostně a občas i technicky.
Vůbec nejhorší chvilky, bohužel dlouhé, nastávají, když mladý ansámbl odříkává texty jako na školní besídce. Připomínají pověstné křoví, kterému utekla hvězda do zákulisí.
Mimochodem – nikde se v divadle nedozvíte, kdo právě alternuje, a je to asi jedno, až na pěknou Jolanu Smyčkovou v titulní roli.
Také nevím, proč Suchý jako spoluscénograf postavil na jeviště schody a hodně ošklivou obří sochu, když jako režisér z nich učinil zbytečnou stafáž a jako kostýmní výtvarník je doplnil stylově odlišnými dryáčnickými kostýmy.
Kdyby za dvojicí S+M byl dobrý soubor, kdyby inscenaci připravil nápaditý režisér, byl by to trhák. Nicméně setkání s Molavcovou a básníkem, zpěvákem a hercem Suchým, s lidmi, kteří zůstali sví, je příjemné a inspirativní.
