A co bylo nejbizarnější, v centru zájmu lovců takzvaných selfies se ocitla Zdeňka Pohlreichová. Nikoli Karel Gott nebo Lucie Bílá, nýbrž nemocná manželka televizního kuchaře Zdeňka Pohlreicha.
Dá se plně pochopit, že náctiletá fanynka vyhlíží mezi hvězdami showbyznysu Tomáše Kluse či Jiřího Mádla, aby se s ním zvěčnila a spolužačky jí záviděly. Lze porozumět i případné touze její maminky, milovnice receptů, po společné fotografii s kulinární legendou obrazovky.
Ale proč se děti tlačí před objektiv se ženou, která pouze doprovází na společenskou akci manžela a o níž vědí jen z médií, že bojuje s rakovinou?
To mozek nebere. Co vlastně potom napíší pod společné selfíčko, jímž se budou chlubit kamarádům na Facebooku?
Prorocký výrok, že svět se dělí jen na dvě skupiny lidí – na ty, kdo už byli v televizi, a na ty, kteří v ní teprve budou, má zjevně pokračování. Dalo by se pojmenovat heslem: Vyfotím se s tím, kdo je vidět, protože pak budu vidět taky.
Ovšem sběrači slávy a sběratelé slavných už splývají. I hvězdy fotí své tváře v obležení fanoušků tak vehementně, že ředitel festivalu v Cannes letos vyhlásil módě selfie boj. Oznámil, že fotit vlastní osobu je „směšné a groteskní“, že tím celebrity čím dál více zdržují a že nelze dodržet časový plán, když si host na červeném koberci „každé dva metry dělá fotky sebe sama“.
Prezident festivalu ho podpořil slovy, že v Cannes diváci čekají lidi, kterým to sluší – a na selfie „vypadá každý jako pitomec“. Což je fakt, ovšem zakázat to nemohou – na rozdíl od řady muzeí či galerií, kde už se nesmějí používat speciální držáky pro pořízení selfie, či po vzoru Brazílie, která zamezila autoportrétům za plentou při tamních volbách. A víra, že se návštěvníci Cannes zastydí a poslechnou, je naivní.
Davy mačkající bezhlavě fotoaparát v mobilu dávno vytlačily někdejší folklor slavností všeho druhu, lovce autogramů. Byl to způsob napínavější – co kdyby hvězda napsala „mylé fanynce“, zdvořilejší – zájemci nestačilo vsunout se před známou tvář, musel pozdravit, poprosit a poděkovat – i zajímavější po obchodní stránce. Jak jsem potupně zjistila kdysi na karlovarském festivalu po první žádosti o můj podpis, který se vzápětí na místní burze u záchodků směňoval v kurzu „pět Spáčilek za jednu Helenu Růžičkovou“. To spadne hřebínek.
Ovšem selfies mají obchodní stránku věci daleko propracovanější. Loňský snímek moderátorky Oscarů Ellen DeGeneresové s Bradem Pittem, Angelinou Jolie či Meryl Streepovou, který oblétl svět, se stal báječnou reklamou výrobce telefonů. A že se dnes prodávají boty s nástavcem pro pořízení selfie, zní podobně praštěně jako spor o autorská práva opičího autoportrétu, jehož autorem se stal zvídavý chovanec zoologické zahrady, makak černý.
Když se vlna začala šířit jako lavina, vyšla vědecká studie, podle níž se pomocí selfies uživatelé sociálních sítí snaží „až nezdravě přitáhnout pozornost na svou osobu“. Člověk by mávl rukou – jistě, to patří k věku malin nezralých, však z toho vyrostou. Jenže sotva to lze vztáhnout třeba na papeže Františka, který už pro selfie také pózoval.
Je to rychlé, je to levné, je to účinné, zjistili i politici: Škromach, Babiš, Bělobrádek, Sobotka. Vznikl americký televizní seriál Selfie i stejnojmenná rumunská komedie, která pro velký úspěch točí pokračování. Možná už se někde nad kolébkou sklánějí šťastní rodičové dcerky pokřtěné jménem Selfie.
A čeká se na poslední průlom. Až někdo umístí na Facebook selfíčko z vlastního pohřbu.
3. března 2014 |
