Už více než před půlstoletím tvrdil známý filozof Martin Heidegger, že sochařské dílo prosvětluje pustinu, vytváří obyvatelné či orientované místo a zbavuje městský prostor chaosu.
Na něco podobného naráží současná historička umění Martina Straková, když říká: "Potřeba klidného zastavení ve veřejném prostoru je spojená s moderní dobou. Lavičky a kandelábry patří k prvním skutečně průmyslově vyráběným typům městského mobiliáře," říká Straková.
Zatímco na nově vzniklých lavičkách, které dříve patřily jen do klášterních zahrad, mohli městští lidé odpočívat, u soch, které v ulicích a na náměstích našly své místo, se mohli začít setkávat.
Sochy ve městech zjednodušují orientaci jak turistům, tak místním obyvatelům podobně jako výrazné prvky architektury – kostelní věže či kašny.
"Renesanční Michelangelův David před radnicí ve Florencii stojí na počátku řady uměleckých děl ve venkovním prostoru, která vykazují tři známé kvality takového umění: jsou nositelem krásy, fungují jako orientační body a reprezentují vládnoucí ideologii společnosti, tedy ideologii svobody," vysvětluje rektor VŠUP Pavel Liška.
Sochy v českých a moravských městech však nemohly být dlouho projevem svobodného uměleckého přístupu. Po celou dobu totality byla totiž potlačena veřejná diskuse – a sochy ve městech jsou její podstatnou součástí. Ale nejen to.
"Neslouží jen k orientaci, navozují také dialog mezi člověkem a prostorem samotným," tvrdí ředitel brněnského Domu umění a hlavní kurátor projektu Sochy v ulicích Rostislav Koryčánek. Dobrá socha ve městě má podle něj kouzlo, díky němuž může reagovat právě na konkrétní místo, na němž se nachází. A tohle místo pointuje.
"Socha tak vytváří napětí, které náležitě navnaděný pozorovatel nebo i náhodný kolemjdoucí může vnímat jako něco cizorodého nebo rušivého v místě, které zná. Narušením obvyklého a zaběhnutého vzniká dostatečně velká skulina, kterou se dere řada otázek a pochybností," objasňuje Koryčánek.
Odsouzené ke zničení
Projekty, které umožňovaly umístit sochy do ulic, se pololegálně konaly i v komunistických dobách. Asi nejznámější byl v květnu roku 1981 v Praze a nesl název Sochy a objekty na malostranských dvorcích.
Několik předních českých výtvarníků postavilo sochy, plastiky a objekty do uzavřených míst vnitřních dvorů v domech na Malé Straně a bylo jen na vůli jejich obyvatel, zda ostatní "návštěvníky" zvenku na takovou výstavu vpustí.
Zatímco někde se projevovala solidarita a protikomunistický postoj zúčastněných, kteří s jistou dávkou škodolibosti své dvorky zpřístupňovali, jinde záškodníci strhávali nenápadné navigační tabule, a sochy dokonce ničili.
Ostatně ničení soch ve veřejném prostoru je téma dodnes. Asi nejznámějším případem je zničení objektu Ladislava Jezbery před dvěma lety v Brně během prvního ročníku projektu Sochy v ulicích: na totální rozebrání obřích polystyrenových kvádrů potřebovali obyvatelé města, tedy mnohdy nedobrovolní diváci, necelé tři dny.
Jsou ovšem umělci, kteří s něčím podobným počítají a své instalace ve městech na předpokladu zničení přímo staví. Německý umělec Simon Wachsmuth vytvořil pro stejnou přehlídku soch jako Jezbera objekt Take it or leave it, kdy po městě rozmístil dlouhé barevné dřevěné kůly podobné kartografickým zaměřovacím tyčím, které mohli lidé po městě jakkoli přesouvat. Něco, co se v uzavřených galeriích téměř nevidí, tedy aktivní účast lidí na tvorbě uměleckého díla, bylo přímo podmínkou jeho existence.
K jedné z našich nejznámějších přehlídek soch v ulicích patří v současnosti liberecké Sculpture Forum. Lubomír Typlt na něm v roce 2007 vystavil svého rytíře z kovových kbelíků a řetězů nazvaného Řetězová reakce – dětství, o němž tvrdí, že jako jediná socha přehlídky vydržela nedotčená.
"Vandalové ji nepoškodili, i když by to nebylo až tak složité. Možná, že kbelíkový rytíř vyvolává strach ze zasloužené odplaty," usmívá se Typlt.
Od neonů k Mozartovi
Kromě dočasných přehlídek soch (vedle už zmíněných se sluší jmenovat i hořické sochařské sympozium) vytvářejí umělci i sochy, které umísťují, většinou na základě výběrových řízení příslušných radnic, do prostoru města natrvalo.
K těm nejzdařilejším patří ty, které vznikly už v 90. letech v Praze a jejichž autorem je enfant terrible české výtvarné scény David Černý – jeho mimina lezoucí na vysílač na Žižkově či v pasáži Lucerna umístěný svatý Václav, jehož kůň je zavěšený hlavou dolů dodnes těžko hledají konkurenci.
Podobně vhodným zásahem do venkovního prostoru byly i neonové objekty Jiřího Davida (Trnová koruna, Srdce, Taky ještě srdce) a většina realizací Kurta Gebauera (za všechny například Dům na novém židovském hřbitově v Praze, Beskyda v Rožnově pod Radhoštěm či kamenné objekty v Jelením příkopu či v Prokopském údolí).
Zatímco Davidovy neony už Prahu nezdobí, Gebauerova nejnovější socha Mozarta se tyčí před brněnskou Redutou.
Když se sochaři poperou
A právě Brno, v touze mít něco podobného pražskému Myslbekovu svatému Václavovi, vypsalo loni soutěž na jezdeckou sochu Jošta Lucemburského.
Soutěž vyhrál Marius Kotrba, ale město nakonec od sochy upustilo. A ozvaly se i hlasy, že stavět sochu problematickému markraběti moravskému, který proslul spíše svou ctižádostí než stabilními názory, je jen obyčejná snaha politiků hledat hrdinu za každou cenu.
"Návrh Mariuse Kotrby je samozřejmě výborný, Jošt na něm nemá tvář, což je vlastně docela pravdivé," říká Rostislav Koryčánek. Podle něj se mohou sochy v ulicích objevovat buď zdola jako snaha umělců veřejný prostor oživit, nebo shora od vedení měst.
"Oba způsoby jsou běžné. A vlastně oba mohou bohužel sklouznout k obyčejnému okrašlování, a ne tematizování. Takové okrašlování města má poměrně otřesné důsledky, které můžeme pozorovat třeba v Bratislavě. Tamní postavy vykukující z kanálu nebo narafičené za rohem domu jsou příkladem toho, jak venkovní umění nemá vypadat," míní Koryčánek.
A kvůli zakázce města může dojít i na pěsti – sochaři Michal Blažek a Oldřich Hejtmánek se loni v září poprali kvůli soše amerického prezidenta Wilsona, která má stát před hlavním vlakovým nádražím v Praze. Oba se účastnili veřejné soutěže, vyhrál Blažek a Hejtmánek ho nařkl z toho, že soutěž vyhrál díky zmanipulovanému výběrovému řízení.
Sen o svatém Kryštofovi
Jedna z nejlepších venkovních soch je paradoxně mimo Prahu, mimo Brno a vlastně úplně mimo město – vytvořil ji už vzpomínaný Marius Kotrba. Jeho svatý Kryštof hlídá dálniční obchvat u Olomouce.
A je přesně tím příkladem sochy, která má vtip, poselství a zdaleka ne jen estetickou funkci. Jak uvádí kunsthistorik Ludvík Hlaváček, podstatná totiž není estetizace prostředí. "Prožitek, který můžeme mít tváří v tvář soše či obrazu, je výzvou k přepnutí na snění či fantazírování, přičemž význam snu a fantazie v životě jednotlivce i zdravé společnosti popře jen asi zarytý ekonomický racionalista," píše Hlaváček.
O něčem podobném mluví i Marius Kotrba, když vzpomíná na nevydařenou soutěž s Joštovou jezdeckou sochou. "Její model mi leží doma a já s ním můžu žít. A to je šance, že s mými sochami mohou žít i ostatní lidé," uzavírá Kotrba.
