Ivan Martin Jirous řečený Magor (1944), básník, výtvarný kritik a vzděláním historik umění, je osobnost, kterou při ohledávání české kultury nelze minout.
Cenu Jaroslava Seiferta, s níž se pojí finanční odměna ve výši 300 tisíc korun, převezme v pondělí 16. října v gotickém kostele svaté Anny na Starém Městě.
Cena po letech
Porota ocenila Jirousovo celoživotní dílo a přihlédla především k nedávno vydanému pětisetstránkovému svazku Magorovy dopisy, v nichž autor píše z vězení svým láskám.
"Mám velkou radost, Ivan Martin Jirous si tu cenu zaslouží. Myslím, že ji měl dostat již dříve, na druhou stranu jsem příjemně překvapen, že ji nakonec získal. Důvodem dlouhého čekání je myslím i to, že se často konzervativnější porota asi nechtěla dostat do nepříjemné situace – raději cenu dá někomu, kdo je sice kvalitní, ale bezproblémový. Přitom výborní básníci se mnohdy vymykají," říká Jiří Gruntorád, vedoucí knihovny samizdatové a exilové literatury Libri prohibiti.
Ivan Martin Jirous na někoho možná působí jako nepochopitelný výtržník, především je to však vynikající básník, hybatel českého undergroundu, organizátor ilegálních a pololegálních kulturních akcí za ubíjejícího socialismu.
Byl uměleckým vedoucím legendární kapely Plastic People of the Universe, zásluhy má i na éře samizdatového časopisu Vokno, jehož první číslo vyšlo roku 1979 a poslední roku 1997. Nikoli náhodou se v prvním čísle Vokna objevil článek Dany Němcové Kdo je Ivan Jirous?.
Magor provokoval a neuhýbal, což ho v 70. a 80. letech pětkrát přivedlo do vězení – celkem tam strávil na osm roků. Vězeňskou korespondenci těch let, která se dochovala v autorově archivu, shrnul svazek nakladatelství Torst pod názvem Magorovy dopisy.
Osm vězeňských roků
Putují od prvního trestu roku 1973 až do toho čtvrtého, nejtvrdšího ve Valdicích, k němuž přispěla autorova účast na vydávání Vokna. Popáté byl Magor za "útok na státní orgán" vězněn od října 1988 do 25. listopadu 1989, kdy mu Gustav Husák zbytek trestu prominul, z tohoto období však zůstal jediný dopis, přetištěný v komentáři knihy.
Magor listy psal svým milým – nejdříve Daně Němcové (z formálních důvodů uváděl v záhlaví jméno své první ženy Věry), posléze druhé manželce Julianě Jirousové. Dopisy zároveň vytvářejí rámec sbírkám Magorovy labutí písně a Magor dětem.
K dopisu z roku 1982 tak třeba autor připojuje Pohádku pro Františku, v níž vypráví o nocích, kdy je vše opačně. Jirous ji charakterizoval jako "pohádku chudejch, ubohoučkou jako život, co vedeme". Dopisy jsou dokumentem doby, průvodcem jeho básnění, psaní pro děti i intenzivního čtení a konečně i výsledkem toho, co musel říci svým ženám a co mohl a chtěl říci cenzuře.
"Přišel jsem na to, že nejdůležitější je najít rytmus vlastního života a neměřit ho životem okolí. To bych pořád něco doháněl, a to nechci. Snad to nucené usebrání někde někomu k něčemu bude. Rozhodně se těším na to, až si obléknu kabát po starym Šenyklovi, na hlavu nasadím klobouk a půjdu s vámi do kostela na mši. Tam si u Pána Boha vyprosíme, co bude dál," napsal Jirous své Julianě v posledním valdickém dopisu z dubna 1985.
