Jméno Alice Nellis v titulcích se považuje za značku spolehlivosti a pohádka Sedmero krkavců ji stvrzuje. Po Svěrákových Třech bratrech se zrodila opět pohádka, která ví, co žánr potřebuje: má barvy, prostor, skutečně filmová, nikoli televizní měřítka. A v těch nejčistších, bezeslovných okamžicích z ní dýchá čirá vypravěčská radost.
Zatímco v úvodu se až příliš plýtvá komentářem a v závěru zase vysvětlivkami, klíčová střední část, ve které musí hrdinka pro zakleté bratry vyrobit košile z kopřiv a držet přitom bobříka mlčení, působí takřka světově.
Slovenské hory z leteckého pohledu udělají své, ovšem Nellis umí budovat tajemno i v detailech, počínaje černou kočkou a konče efektním, byť ve finále nadužívaným kouzelným hřebenem, jenž „vyčesává“ zasuté vzpomínky.
Sedmero krkavců |
Vesnický úvod se drží tradice, ale jakmile Martha Issová, mile „hubatá“ i s povinně zavřenými ústy, dovede svou hrdinku na start mise, film procitne.
Lán kopřiv, jeskyně, odloučenost hor, každodenní boj se žahavými rostlinami vytvářejí drama z rodu Robinsona, podpořené tichou sounáležitostí s opeřenými bratry v hnízdě – mimochodem i trikově výtečnými. V němé pasáži je film záběr od záběru lepší a lepší, počínaje tancem v krupobití a konče nástupem princů s puškami a náletem dravců; akční vzrušení jde Nellis až překvapivě od ruky.
Nekašírované hrůze při upalování čarodějnic by se mohl učit i televizní Jan Hus a trucovitá žárlivost ptáků na sestřina nápadníka mísí něhu s humorem. Mimochodem „němá“ dívka a koktavý princ je nápad, z nějž hravá Issová vytěží perly pantomimy. Krásně, překrásně se na to dívá – jako na každou filmařskou frajeřinu opouštějící slova.
S přechodem na zámek se film trochu rozvolní a rozpovídá, třebaže pořád udržuje sál v napětí – kdyby člověk pohádku neznal, skoro by se bál, když dívku vlečou na hranici či její dítě padá z hradeb. Také zdvojené vzpomínky, vysvětlování a odhalování ve finále uberou zážitku sílu i body. Ale radost z něj zůstává.
22. září 2014 |
