Poslední desetiletí se tamní tradice vysloveně dětské zábavy odklání k sofistikovanějším žánrům balad či mýtů, vybaveným také odlišnější výtvarnou stylizací, a výsledky stojí za to. Ale i vedle nejsmělejších novodobých experimentů se může stařičký Pinocchio klidně postavit: představuje sice jiný, ale po stránce řemesla stejně dokonalý typ podívané, s nímž se pozdější hrané verze příběhu oživlé loutky mohou sotva srovnávat.
Jako by už původní předloha s postavou Pinocchiova otce-stvořitele, řezbáře Gepetta, byla přímo stvořena pro disneyovské hračičkáře - s gustem se vyřádili třeba na jeho sbírce roztodivných hodin s kuriózními kukačkami i kolekci hracích strojků. Podobně roztančili vtipné typy marionet od kankánových slečen po sbor ruských kozáků. Navíc ač jsou postavičky "dvojrozměrně" kreslené, uchovávají si unikátní nádech "trojrozměrných" loutek.
Vypravěčsky si příběh pochopitelně pro přehlednost vypomáhá jednak častými zásahy "shůry" v podání hvězdné víly, jednak průvodcem děje, jeho glosátorem, zosobněným svědomím Pinocchia a současně i nositelem komiky, což vše obsáhne figurka cvrčka Jiminyho. V češtině se mu říká vynalézavě Jémine, kdežto titulní hrdina se dočkal i zdrobnělin jako Pinďa - nu, dejme tomu.
Pro disneyovky není podstatné jen to, o čem vyprávějí, nýbrž jak to dělají, a po téhle stránce se Pinocchio nemusí ani dnes stydět.
 Obal videokazety, na které ve Výroční edici vychází animovaný film Pinocchio. |
