Ať už je jeho názor na novináře jakýkoliv, při setkání v Praze odpovídal Martin Walser (1927) na otázky s ochotou. I na tu, jak hodnotí fakt, že podle ankety politického měsíčníku Cicero z roku 2007 je druhým nejvlivnějším německým intelektuálem – hned po papeži Benediktu XVI. "Považuji to za vtip. Statistika je hra, ze které mohou vyjít i takové výsledky," říká.
Marnost„Samozřejmě jsem se vždy snažil, aby mě lidé pochopili správně, a proto jsem jim své stanovisko vysvětloval znovu a znovu. Ale někdy je to zkrátka marné.“ |
Každý spisovatel se těší z cen, alespoň dokud je potřebuje. Ale to už není můj případ. Já jsem byl oceněn mnohokrát. Z Nobelovy ceny bych se jistě velice těšil tak před dvaceti lety, ale nyní ji už sleduji jen s ohledem na to, kdo ji dostane. A je báječné, že ji obdržela Herta Müllerová. Byla to velice šťastná volba, což nemohu tvrdit v případě Elfriede Jelinekové.
Často mluvíte o německém osudu. Myslíte si, že se má literát angažovat v politickém dění?
Tak především je "angažovanost" v němčině cizí slovo. A ta nemohou stačit pro popis důležitých fenoménů, nálad či pohnutek. Navíc je to velice zneužitelný pojem. Kdysi jsem napsal pojednání "Angažovanost jako povinný předmět pro spisovatele", v němž jsem zesměšňoval očekávání, že by se spisovatelé měli angažovat. Dnes bych to označil spíše za náladu médií, poněvadž ta by ráda viděla, aby se spisovatelé podíleli na společensko-politickém dění. Ale to přece nemá nic společného s literaturou! Něco zcela jiného je, když se spisovatelé vyjadřují k politickým událostem. To dělám přirozeně i já, jsou to však moje osobní názory a nemají s angažovaností pranic společného.
Vaše veřejná vystoupení vyvolávají takřka vždy bouřlivou reakci až skandál, tak jako vaše děkovná řeč u příležitosti udělení Mírové ceny německých nakladatelů a knihkupců ve Frankfurtu v říjnu 1998, kde jste použil například termín "osvětimský obušek". Cítíte se často nepochopen?
Ať už byly skandály větší či menší, provázejí moje veřejná vystoupení pouze někdy, tedy ne vždy (smích). Ale vážně: když se veřejně vyjadřujete ke společenským problémům, tak ani nemůžete požadovat, abyste byl chápán tak, jako chápete sám sebe. Je to zkrátka vaše riziko. Výsledný skandál mi sice může být hodně nepříjemný, ale pak si těžko mohu stěžovat. Samozřejmě jsem se vždy snažil, aby mě lidé pochopili správně, a proto jsem jim své stanovisko vysvětloval znovu a znovu. Ale někdy je to zkrátka marné a ať už se jakkoliv snažíte, nemůžete udělat víc, než se s tím nakonec smířit a nechat to být.
Obvinění ze "skrytého antisemitismu" padlo i v souvislosti s vaším románem Smrt kritika z roku 2002. Myslel jste na to, jakou reakci kniha vyvolá u vaší reálné předlohy, kterou je bezesporu německý "literární papež", Marcel Reich-Ranicki?
Knihu jsem rozhodně nezamýšlel jako pomstu vůči Marcelu Reich-Ranickému, a tak mě následné reakce velmi udivily. Vynesl jsem literárního kritika na úroveň takových velikánů, jako byli Chaplin, Kennedy či Franz Josef Strauss, přičemž jsem popsal jeho dobré i špatné vlastnosti, jeho charizma i neomezenou moc nad spisovateli. Přiznávám, že Reich-Ranicki mě k napsání románu inspiroval, ale nikde nepíši, že je mou postavou Žid. To je absurdní výplod novinářů, kteří během okurkové sezony prahnou po skandálu. Když skandál kolem knihy vypukl, shromáždil literární vědec Dieter Borchmeyer názory patnácti kolegů z univerzit od Anglie až po Peking, kteří v mém románu pátrali po stopách antisemitismu. Přirozeně nic nenašli, protože ani najít nemohli.
Přátelé Walser a GrassMartin Walser četl v pražském Goethe-Institutu v den, kdy byla udělena Nobelova cena za literaturu. Ke svému zklamání ji nedostal, i když je po papeži považován za nejvlivnějšího německého intelektuála. A za ním je Günter Grass. Grass i Walser se narodili v roce 1927 a mají leccos společného. Dospívali za války a po válce se výrazně politicky angažovali na levicové scéně. Oba ostře rozdělovali a stále ještě rozdělují německou veřejnost a dnes platí za žijící klasiky. Grass způsobil celosvětový rozruch svým pozdním doznáním k členství ve Waffen- SS, Martin Walser zase svou slavnou řečí ve Frankfurtu roku 1998, v níž varoval před "instrumentalizací holokaustu" a "osvětimským obuškem" jako praxí německých intelektuálů. V berlínském archivu leží Walserova mladická žádost o přijetí do NSDAP, Walser však tvrdí, že jde o zfalšovaný záznam, zhotovený bez jeho vědomí. Grass i Walser působí sebevědomě, někdy snad až lehce arogantně. Navzdory tvrdým povahám jsou stále přátelé. Čehož obratně využil před dvěma lety list Die Zeit a otiskl vzájemný rozhovor dvou slavných osmdesátníků. Skončil trochu zvláštně: sérii komplimentů korunovalo doznání, že se vlastně milují. |
Hrdinové vašich knih jsou většinou antihrdinové, outsideři, které sužují vnitřní konflikty. Čím vás tak přitahují?
Píšu o tom, co mě napadne. Moje postavy mi nabízejí možnost, abych vyjádřil to, co mi chybí. Nikdy bych nemohl psát o sobě, ale potřebuji jakoukoliv projekci, třeba dítě, vojáka nebo princeznu. Psaní je podle mě spisovatelovo obnažování prostřednictvím skrývání, což není paradoxní vyjádření. A to se mi mnohem lépe daří, použiji-li k tomu jinou postavu. Přitom je mi jedno, zda je to hrdina nebo antihrdina, což ostatně považuji za pouhé "turistické" označení kritiky.
Ve vaší nejnovější knize Milující muž vyprávíte o Goethově pozdním milostném vzplanutí. Proč jste si vybral toto téma?
Pokud jde o témata, nejsem suverénní, téma se mi přihlásí zpočátku jen prostřednictvím náznaků či nálad, které ve mně poté sílí. U tohoto románu to bylo velice zřetelné. Jde v něm o Goethovu pozdní lásku a je zarážející, že se s ohledem na Goethovu rozsáhlou korespondenci nenašel jediný Goethův milostný dopis Ulrice. Zde jsem uviděl velikou výzvu, a tak jsem je napsal za něj. Láskou mezi protagonisty s velkým věkovým rozdílem jsem se zabýval v několika románech, a to k neblahé reakci mnohých renomovaných kritiček, které tehdy hovořily o jejich "morální, estetické a biologické nepřístojnosti". Avšak nyní v souvislosti s Goethem, kterého od Ulriky dělilo 57 let, jej i ty nejrozhořčenější začaly jednohlasně chválit. Jak vidno, Goethovi projde
všechno.
A jaký námět má kniha, na níž pracujete nyní?
Bude se jmenovat Muttersohn a je o třicetiletém hrdinovi, kterému matka vštěpuje, že k plození nejsou potřeba muži.
